Rozjímání

Novoluní ve Vodnáři, zatmění slunce a přechod z dřevěného Draka do ohnivého Koně.

Začátek února. Zima je ještě hluboká. I když světlo už se pomalu vrací a dny se nepatrně prodlužují, tělo to často necítí jako úlevu. Spíš naopak, únava se hlásí o slovo.

Dlouho jsem tu nebyla .. zde nyní moje lednová "trilogie", pravdivě až na kost - měkce, tiše, bez hran.

Prastarý název "kouřové noci" je pro období mezi starým a novým rokem, kdy se svět ztišuje a čas se jakoby rozpouští. Jeho název neodkazuje nutně k ohni ani vykuřování, ale k jemnosti a neuchopitelnosti tohoto času. A také protože kouř v mnoha tradicích symbolizuje přechod mezi světy, modlitbu stoupající vzhůru, proměnu a uvolnění toho, co už...

Zimní slunovrat je nejdelší noc v roce. Je to chvíle, kdy se světlo stáhne do nejhlubší tmy, aby se mohlo znovu narodit. V přírodě je to čas klidu, odpočinku a nehybnosti.

Zdraví není náhoda. Je to stav, který roste v prostředí laskavosti, klidu a důvěry. Když mu vytvoříme podmínky, tělo i duše se přirozeně vracejí k rovnováze.

Dušičky - den kdy se svět ztiší, plamínky svíček tiše dýchají a jejich světlo se dotýká našich srdcí. Vzpomínáme… ne se smutkem, ale s vděčností. Za to, že jsme mohli být spolu, za lásku, která nás formovala, za přítomnost, která přetrvává i za hranicí viditelného.

Jak uchopit okamžik pouštění jako obřad proměny: tichý, laskavý a pravdivý.

"Dnes vítám samu sebe v pravdě. S úctou ke všemu, čím jsem prošla, s láskou k tomu, kým se stávám."

Nastává okamžik, kdy den i noc stojí bok po boku, v dokonalé rovnováze. Příroda nás zve, abychom se spolu s ní na chvíli zastavili a uvědomili si, co v našem životě dozrálo, co si neseme dál jako dar a co se tiše uzavírá, aby uvolnilo prostor novému.

Úplněk se zatměním - čas introspekce a očisty

Léto bývá spojováno s pohybem, svěžestí, cestami, smíchem, setkáními, sluncem…
Ale i léto má svou tichou tvář.

Žijeme ve světě, kde má hodnotu ten, kdo koná. Kdo plní, zařizuje, tvoří. A přesto čím dál víc duší touží po chvílích, kdy není třeba nic. Kdy se jen je. Bez cíle, bez úkolu. Jen tak. V tichu.

Slovo pro čas, kdy se ticho mění v cestu.

Den, kdy se světlo nezdráhá svítit naplno.
Den, kdy si příroda pamatuje, že růst je posvátný a zároveň dočasný.
Den, kdy tělo ví, že být živá znamená cítit se cele, od smutku po radost, od stínu po zlatou zář.

V každé z nás žije pradávná vzpomínka, na dny, kdy ženy sedávaly v kruhu. Bez hierarchie, bez masek, bez spěchu. Jen v přítomnosti, v tichu i smíchu, v síle i zranitelnosti.

Menopauza. Slovo, které mnohé ženy vyslovují s obavou, jiným zní jako úleva. A přesto je to jen další fáze v tanci života, proměna, která přichází s moudrostí a s voláním po větší pravdivosti, po návratu domů k sobě.

Ve světě, kde je hluk považován za důkaz života a slova za potvrzení bytí, se může ticho zdát prázdné. Ale ticho není prázdné ticho je plné. Plné přítomnosti, vnitřního pohybu, slyšení toho, co je za slovy. Je to prostor, kde duše šeptá, tělo vydechuje a vědomí se rozprostírá do všech směrů.

Dnes, v den matek, posílám své tiché obejmutí i těm, které nesou jiný příběh.

Všichni v životě často hledáme své místo.

Dnes je den, kdy se Země usmívá v barvách jara a srdce bijí v jemnějším rytmu. Je to den lásky, ne jen té romantické, ale lásky v každé její podobě. Lásky k sobě, k druhému, ke světu, k životu samotnému. Den pro chvíli zastavení, rozjímání a srdci naslouchání

V duchu tohoto velikonočního pondělí, dne, kdy ticho ještě dýchá hlubokou proměnou a nový život se tiše rozpíná pod povrchem, vám s láskou pokládám do dlaní tuto meditaci.

Den, kdy se z hlubin ticha rodí světlo. Kdy se v každé kapce slzy může zrcadlit nový začátek. Právě pro tento den přináším další jemnou, léčivou meditaci 🕊️ jako poselství naděje, která se nevnucuje, ale rozsvěcí.

Dnešní den, Velikonoční sobota, nese v sobě tak vzácnou esenci, je jako most mezi hlubokým usebráním a očekáváním nového zrození.