Co ve mně během času světla dozrálo?

V pátek 28. srpna nás čeká úplněk doprovázený částečným zatměním Měsíce. A když jsem přemýšlela nad meditací, kterou budu tento večer provázet, stále se ke mně vracela jediná věta:

To ráno jsem začala den meditací u moře. Bylo ještě časně. Tělo po několika dnech odpočinku konečně přestalo spěchat, dech se prodloužil a mysl jako by už nepotřebovala tolik věcí komentovat.Seděla jsem před mořem a nechala mantru ať prostoupí celým tělem.

Často máme pocit, že pokud si dovolíme naplno cítit smutek, strach nebo vztek, pohltí nás. Proto emoce zadržujeme, umlčujeme nebo odvádíme svou pozornost jinam.

Jednou může přijít okamžik, kdy nám Duch tiše položí ruku na rameno.

Mysl se neumí zastavit silou. Ale umí se obnovit.

Někdy si myslíme, že pro hlubší poznání potřebujeme ticho meditačního sálu, dlouhé hodiny o samotě nebo chvíli, kdy se život konečně uklidní. A pak zjistíme, že život na nás čekal úplně jinde. V obyčejném nádechu, v šálku ranního čaje. V cestě domů. V okamžiku, kdy se na chvíli zastavíme.

Život se nebude méně ptát. Ale může se stát místem, kde jsme skutečně přítomni.

Existují okamžiky v roce, kdy příroda promlouvá hlasitěji než jindy. Letní slunovrat je jedním z nich.

V našich dnech se často objevují slova brzy a pozdě. Jako by určovala, kdy je něco správně. Kdy máme být tam, kde máme být. Kdy už je čas, nebo kdy jsme ho naopak propásli.

To není jemné pohlazení. To je alchymie květnového úplňku ve štíru, ve spojení se svátkem Beltain. Velké setkání energie štíra, který jde pod povrch. Do pravdy. Do míst, kde už nelze hrát role.

Dlouho jsem si myslela, že odvaha vypadá jinak. Že je to vytrvalost, překonávání, další krok, další směr. Dnes vím, že existuje i jiný druh odvahy, který je tichý, nenápadný, a přesto velmi hluboký.

Dnes mnou prošla myšlenka na štěstí. Ne jako otázka, jak ho získat, ale jak ho vlastně ve svém životě žiju. Uvědomila jsem si, že pro mě štěstí není vrchol, ke kterému bych chtěla šplhat, ani to není okamžik euforie, ani splněný seznam přání.

Blíží se noc, kdy světlo úplňku osvětluje i to, co bývá skryté. Tento úplněk 3.3. je pravdivější.. zve k bdělosti, intuici a pravdivému pohledu.

Novoluní ve Vodnáři, zatmění slunce a přechod z dřevěného Draka do ohnivého Koně.

Začátek února. Zima je ještě hluboká. I když světlo už se pomalu vrací a dny se nepatrně prodlužují, tělo to často necítí jako úlevu. Spíš naopak, únava se hlásí o slovo.

Dlouho jsem tu nebyla .. zde nyní moje lednová "trilogie", pravdivě až na kost - měkce, tiše, bez hran.

Prastarý název "kouřové noci" je pro období mezi starým a novým rokem, kdy se svět ztišuje a čas se jakoby rozpouští. Jeho název neodkazuje nutně k ohni ani vykuřování, ale k jemnosti a neuchopitelnosti tohoto času. A také protože kouř v mnoha tradicích symbolizuje přechod mezi světy, modlitbu stoupající vzhůru, proměnu a uvolnění toho, co už...

Zimní slunovrat je nejdelší noc v roce. Je to chvíle, kdy se světlo stáhne do nejhlubší tmy, aby se mohlo znovu narodit. V přírodě je to čas klidu, odpočinku a nehybnosti.

Zdraví není náhoda. Je to stav, který roste v prostředí laskavosti, klidu a důvěry. Když mu vytvoříme podmínky, tělo i duše se přirozeně vracejí k rovnováze.

Dušičky - den kdy se svět ztiší, plamínky svíček tiše dýchají a jejich světlo se dotýká našich srdcí. Vzpomínáme… ne se smutkem, ale s vděčností. Za to, že jsme mohli být spolu, za lásku, která nás formovala, za přítomnost, která přetrvává i za hranicí viditelného.

Jak uchopit okamžik pouštění jako obřad proměny: tichý, laskavý a pravdivý.

"Dnes vítám samu sebe v pravdě. S úctou ke všemu, čím jsem prošla, s láskou k tomu, kým se stávám."

Nastává okamžik, kdy den i noc stojí bok po boku, v dokonalé rovnováze. Příroda nás zve, abychom se spolu s ní na chvíli zastavili a uvědomili si, co v našem životě dozrálo, co si neseme dál jako dar a co se tiše uzavírá, aby uvolnilo prostor novému.