Rozjímání

Úplněk se zatměním - čas introspekce a očisty

Léto bývá spojováno s pohybem, svěžestí, cestami, smíchem, setkáními, sluncem…
Ale i léto má svou tichou tvář.

Žijeme ve světě, kde má hodnotu ten, kdo koná. Kdo plní, zařizuje, tvoří. A přesto čím dál víc duší touží po chvílích, kdy není třeba nic. Kdy se jen je. Bez cíle, bez úkolu. Jen tak. V tichu.

Slovo pro čas, kdy se ticho mění v cestu.

Den, kdy se světlo nezdráhá svítit naplno.
Den, kdy si příroda pamatuje, že růst je posvátný a zároveň dočasný.
Den, kdy tělo ví, že být živá znamená cítit se cele, od smutku po radost, od stínu po zlatou zář.

V každé z nás žije pradávná vzpomínka, na dny, kdy ženy sedávaly v kruhu. Bez hierarchie, bez masek, bez spěchu. Jen v přítomnosti, v tichu i smíchu, v síle i zranitelnosti.

Menopauza. Slovo, které mnohé ženy vyslovují s obavou, jiným zní jako úleva. A přesto je to jen další fáze v tanci života, proměna, která přichází s moudrostí a s voláním po větší pravdivosti, po návratu domů k sobě.

Ve světě, kde je hluk považován za důkaz života a slova za potvrzení bytí, se může ticho zdát prázdné. Ale ticho není prázdné ticho je plné. Plné přítomnosti, vnitřního pohybu, slyšení toho, co je za slovy. Je to prostor, kde duše šeptá, tělo vydechuje a vědomí se rozprostírá do všech směrů.

Dnes, v den matek, posílám své tiché obejmutí i těm, které nesou jiný příběh.

Všichni v životě často hledáme své místo.

Dnes je den, kdy se Země usmívá v barvách jara a srdce bijí v jemnějším rytmu. Je to den lásky, ne jen té romantické, ale lásky v každé její podobě. Lásky k sobě, k druhému, ke světu, k životu samotnému. Den pro chvíli zastavení, rozjímání a srdci naslouchání

V duchu tohoto velikonočního pondělí, dne, kdy ticho ještě dýchá hlubokou proměnou a nový život se tiše rozpíná pod povrchem, vám s láskou pokládám do dlaní tuto meditaci.

Den, kdy se z hlubin ticha rodí světlo. Kdy se v každé kapce slzy může zrcadlit nový začátek. Právě pro tento den přináším další jemnou, léčivou meditaci 🕊️ jako poselství naděje, která se nevnucuje, ale rozsvěcí.

Dnešní den, Velikonoční sobota, nese v sobě tak vzácnou esenci, je jako most mezi hlubokým usebráním a očekáváním nového zrození.

Všimli jste si někdy, že se vám svírá žaludek, když se cítíte provinile za něco, co jste udělali, nebo se vám svírá hrdlo, když jste smutný? To jsou běžné příklady toho, jak tělo vyjadřuje, co se děje uvnitř mysli, ať už si uvědomujeme, že tyto zážitky zažíváme, nebo ne.

Vědomá práce s dechem nám nejen umožňuje naladit se na vyšší stavy vědomí, ale má také hluboký vliv na naše celkové zdraví. Krása vědomé práce s dechem spočívá v tom, že ji lze provádět kdekoli.

Jarní rovnodennost je dnem, kdy se světlo a tma setkávají v dokonalé rovnováze. Přináší okamžik hlubokého klidu mezi tím, co bylo a co přichází. Je to práh, který nás zve k novým začátkům, k obnově a růstu.

Život se odehrává teď a tady. Minulost je pouhá vzpomínka, budoucnost neznámá možnost. Pokud se příliš upínáme na minulost nebo se neustále ztrácíme ve snech o budoucnosti, přicházíme o nejcennější dar – přítomný okamžik.

Existuje krása, která nelze zachytit pohledem, a přesto ji cítíme v každém koutku světa. Je to krása, která uzdravuje, tiše prostupuje životem a naplňuje ho harmonií.

Vnitřní klid je pro každého z nás nesmírně důležitý. Když jej nenalezneme, snadno se necháme strhnout hlukem myšlenek, emocemi a věčným shonem. Neklid v nitru se pak odráží i do našeho okolí, způsobuje napětí a narušuje naše vztahy.

Když se naučíme vnímat okamžiky nepohodlí jako příležitosti pro vesmírný růst a zůstaneme ukotveni v našich pravdách, objevujeme sílu v každé výzvě. Místo toho, abychom se nechali unést pocity frustrace nebo bezmoci, můžeme v těchto chvílích objevit zmocnění, které spočívá v naší schopnosti zůstat přítomní. Pokud si začneme všímat kvality své...

Intuitivní, božské vedení je naším právem. Že jsme s ním v souladu můžeme vnímat, když cítíme skutečný klid mysli. Naše mysl a srdce se cítí integrované. JInými slovy dalo by se říci, že pokud necítíme definitivní "Ano", pak odpověď zní "Ne"… alespoň prozatím. Zároveň pokud nerozumíme tomu co cítíme, pokud nerozumíme odpovědi, kterou dostáváme,...

Návrat k sobě v jednoduchosti života, aneb síla každodenních rituálů.

Změna, je neustálá a způsobujeme si velkou bolest, když v životě děláme rozhodnutí, která nespolupracují s těmi změnami, které jsou nutné, zásadní, zřejmé, i náhlé.

Proč je tak těžké nechat jít? Proč setrváváme v situacích, které nás bolí, a usilujeme o něco, co už pro nás není správné, až naše křídla začnou být polámaná? Odpověď často spočívá v naší přirozené touze po jistotě. Neradi se vrháme do neznáma, protože máme strach, že se věci mohou ještě zhoršit. Ačkoliv vědoma si destruktivních návyků, setrváváme...

Čas mezi tím, co bylo, a tím, co teprve přijde. Jemné vydechnutí zimy, která se ještě drží v prstech holých stromů, ale v kořenech už pulzuje nové světlo. Hladké pohlazení slunce, jež se odvážilo vystoupat o kousek výš, zatímco krajina se probouzí do chvějivé nejistoty mezi chladem a příslibem jara.

Jsou chvíle, které nás promění tak hluboce, že už nikdy nejsme stejní. Smrt blízkého člověka je jednou z nich. Přichází s bolestí, s prázdnotou, ale také s něčím, co se nedá popsat slovy. S tichým vědomím, že se dotýkáme samotné podstaty života.