Ani stín neznamená, že světlo zmizelo
V pátek 28. srpna nás čeká úplněk doprovázený částečným zatměním Měsíce. A když jsem přemýšlela nad meditací, kterou budu tento večer provázet, stále se ke mně vracela jediná věta:
"Ani stín neznamená, že světlo zmizelo"
Možná právě tuto prostou pravdu někdy potřebujeme připomenout i sami sobě.
Máme rádi světlo, chvíle, kdy rozumíme. Kdy se daří. Kdy víme, kam kráčíme. Kdy je naše tělo zdravé, vztahy pokojné a život nám připadá srozumitelný. Jenže lidský život není pouze světlo. Přicházejí období, kdy nevidíme celou cestu. Chvíle loučení. Nejistota. Strach. Otázky bez odpovědí. Chvíle, kdy se něco, co jsme považovali za pevné, začne měnit. Možná jsme si zvykli takovým obdobím říkat temné a možná i proto jsme se je naučili co nejrychleji opouštět.
Jenže příroda nám vypráví jiný příběh.
Při zatmění Měsíc nepřestane existovat. Jen se mezi Slunce a Měsíc na chvíli postaví Země a její stín dopadne na měsíční povrch. Stín projde. Měsíc zůstává .. a právě tento obraz mě fascinuje.
Kolikrát jsme totiž v životě uvěřili, že když své světlo právě necítíme, ztratili jsme ho? Když pochybujeme o sobě, když jsme unavení, nebo když nevíme.. Když nás něco bolí, když se naše dosavadní jistoty rozpadají. Co když právě tehdy nepotřebujeme světlo hledat?
Co když stačí vědět, že světlo nezmizelo?
Práce se stínem pro mě neznamená hledat v sobě něco temného, ani se donekonečna vracet k bolesti. Znamená být ochotná zůstat chvíli i s tím, čemu ještě nerozumím, bez potřeby to okamžitě změnit.
Možná se podívám na svou únavu a nebudu ji považovat za slabost.
Na svůj strach a nebudu se za něj stydět.
Na smutek a nebudu po něm chtít, aby už odešel.
Na část sebe, kterou jsem dlouho schovávala, a poprvé jí dovolím sednout si vedle mě. Ne proto, abych v ní zůstala. Ale proto, abych už před ní nemusela utíkat.
Možná skutečná celistvost nevzniká tím, že v sobě necháme žít pouze světlo. Ale vzniká ve chvíli, kdy naše světlo dokáže obejmout i náš stín. Kdy už nemusíme být stále silní, stále vědomí, stále klidní, stále zářící.
Můžeme být celí.
Celistvost je něco jiného než dokonalost.
A proto páteční úplněk nechci vnímat jako chvíli, kdy máme něco odhazovat, manifestovat nebo napravovat. Chtěla bych před ním jednoduše chvíli stát, dívat se a nechat přírodu, aby mi připomněla něco, co možná dávno víme.
Stín přichází. Stín odchází. A pod ním zůstává něco, čeho se nikdy nedotkl.
Možná právě tam bychom mohli na chvíli obrátit pozornost. K tomu tichému místu uvnitř sebe, které nemusí zářit, aby bylo světlem.
Ani stín neznamená, že světlo zmizelo. Možná je jen na chvíli nevidíme.
A někdy právě noc připomene člověku nejhlouběji, že světlo stále existuje.
Marcela Magdaléna