Rozjímání

V našich dnech se často objevují slova brzy a pozdě. Jako by určovala, kdy je něco správně. Kdy máme být tam, kde máme být. Kdy už je čas, nebo kdy jsme ho naopak propásli.

To není jemné pohlazení. To je alchymie květnového úplňku ve štíru, ve spojení se svátkem Beltain. Velké setkání energie štíra, který jde pod povrch. Do pravdy. Do míst, kde už nelze hrát role.

Dlouho jsem si myslela, že odvaha vypadá jinak. Že je to vytrvalost, překonávání, další krok, další směr. Dnes vím, že existuje i jiný druh odvahy, který je tichý, nenápadný, a přesto velmi hluboký.

Dnes mnou prošla myšlenka na štěstí. Ne jako otázka, jak ho získat, ale jak ho vlastně ve svém životě žiju. Uvědomila jsem si, že pro mě štěstí není vrchol, ke kterému bych chtěla šplhat, ani to není okamžik euforie, ani splněný seznam přání.

Blíží se noc, kdy světlo úplňku osvětluje i to, co bývá skryté. Tento úplněk 3.3. je pravdivější.. zve k bdělosti, intuici a pravdivému pohledu.

Novoluní ve Vodnáři, zatmění slunce a přechod z dřevěného Draka do ohnivého Koně.

Začátek února. Zima je ještě hluboká. I když světlo už se pomalu vrací a dny se nepatrně prodlužují, tělo to často necítí jako úlevu. Spíš naopak, únava se hlásí o slovo.

Dlouho jsem tu nebyla .. zde nyní moje lednová "trilogie", pravdivě až na kost - měkce, tiše, bez hran.

Prastarý název "kouřové noci" je pro období mezi starým a novým rokem, kdy se svět ztišuje a čas se jakoby rozpouští. Jeho název neodkazuje nutně k ohni ani vykuřování, ale k jemnosti a neuchopitelnosti tohoto času. A také protože kouř v mnoha tradicích symbolizuje přechod mezi světy, modlitbu stoupající vzhůru, proměnu a uvolnění toho, co už...

Zimní slunovrat je nejdelší noc v roce. Je to chvíle, kdy se světlo stáhne do nejhlubší tmy, aby se mohlo znovu narodit. V přírodě je to čas klidu, odpočinku a nehybnosti.

Zdraví není náhoda. Je to stav, který roste v prostředí laskavosti, klidu a důvěry. Když mu vytvoříme podmínky, tělo i duše se přirozeně vracejí k rovnováze.

Dušičky - den kdy se svět ztiší, plamínky svíček tiše dýchají a jejich světlo se dotýká našich srdcí. Vzpomínáme… ne se smutkem, ale s vděčností. Za to, že jsme mohli být spolu, za lásku, která nás formovala, za přítomnost, která přetrvává i za hranicí viditelného.

Jak uchopit okamžik pouštění jako obřad proměny: tichý, laskavý a pravdivý.

"Dnes vítám samu sebe v pravdě. S úctou ke všemu, čím jsem prošla, s láskou k tomu, kým se stávám."

Nastává okamžik, kdy den i noc stojí bok po boku, v dokonalé rovnováze. Příroda nás zve, abychom se spolu s ní na chvíli zastavili a uvědomili si, co v našem životě dozrálo, co si neseme dál jako dar a co se tiše uzavírá, aby uvolnilo prostor novému.

Úplněk se zatměním - čas introspekce a očisty

Léto bývá spojováno s pohybem, svěžestí, cestami, smíchem, setkáními, sluncem…
Ale i léto má svou tichou tvář.

Žijeme ve světě, kde má hodnotu ten, kdo koná. Kdo plní, zařizuje, tvoří. A přesto čím dál víc duší touží po chvílích, kdy není třeba nic. Kdy se jen je. Bez cíle, bez úkolu. Jen tak. V tichu.

Slovo pro čas, kdy se ticho mění v cestu.

Den, kdy se světlo nezdráhá svítit naplno.
Den, kdy si příroda pamatuje, že růst je posvátný a zároveň dočasný.
Den, kdy tělo ví, že být živá znamená cítit se cele, od smutku po radost, od stínu po zlatou zář.

V každé z nás žije pradávná vzpomínka, na dny, kdy ženy sedávaly v kruhu. Bez hierarchie, bez masek, bez spěchu. Jen v přítomnosti, v tichu i smíchu, v síle i zranitelnosti.

Menopauza. Slovo, které mnohé ženy vyslovují s obavou, jiným zní jako úleva. A přesto je to jen další fáze v tanci života, proměna, která přichází s moudrostí a s voláním po větší pravdivosti, po návratu domů k sobě.

Ve světě, kde je hluk považován za důkaz života a slova za potvrzení bytí, se může ticho zdát prázdné. Ale ticho není prázdné ticho je plné. Plné přítomnosti, vnitřního pohybu, slyšení toho, co je za slovy. Je to prostor, kde duše šeptá, tělo vydechuje a vědomí se rozprostírá do všech směrů.

Dnes, v den matek, posílám své tiché obejmutí i těm, které nesou jiný příběh.