Žít pro život

Často slýcháme, že ke štěstí vede jediné – žít tady a teď. Možná to zní jednoduše. A přece právě v tom bývá jedna z nejtěžších životních cest. Ne proto, že bychom nevěděli, co znamená přítomnost. Myslím, že to víme všichni. Jen jsme se během života naučili odcházet jinam. Do vzpomínek. Do očekávání. Do představ o tom, co bude, až… A tak se někdy stane, že nám život protéká mezi prsty, zatímco čekáme na ten správný okamžik.

Jenže život neumí přijít později. Život se děje právě teď.

Možná jsme si zvykli hledat štěstí v událostech, lidech nebo splněných přáních. A když odejdou, odejde s nimi i náš pocit naplnění. Čím déle kráčím svou cestou, tím více cítím, že štěstí není něco, co získáváme. Je to způsob, jakým jsme přítomni. 

Je to okamžik, kdy sedíme u řeky a posloucháme vodu. Kdy se dotkneme rukou kůry stromu.
Kdy pijeme čaj bez spěchu. Kdy obejmeme člověka, kterého máme rádi. Kdy se nadechneme a na jedinou chvíli nepotřebujeme být nikde jinde. Právě tehdy se čas na okamžik rozplyne. A možná právě tehdy se dotýkáme blaženosti. Ne proto, že je všechno dokonalé, ale proto, že nic nechceme měnit.

"Když se soustředíte na přítomnost, jste ve spojení se svou realitou a jejím potenciálem ke štěstí, které vám nemůže nikdo vzít. Ale pokud se zaměřujete na druhou realitu a na její věčně se měnící scénáře, stane se mysl zajatcem času."

Být v přítomnosti neznamená opustit svět. Neznamená vzdát se plánů ani přestat snít. Znamená jen přestat odkládat život. Život se nebude méně ptát. Přijdou radost i bolest. Setkání i loučení.

Dny plné světla i chvíle, kdy budeme hledat cestu. Ale něco se promění. Přestaneme být zajatci času. A začneme být svědky vlastního života. Ne proto, že je jednodušší, ale protože jsme v něm skutečně přítomni. 

Dnes už věřím, že nežít pro minulost ani pro budoucnost neznamená vzdát se vzpomínek nebo snů. Znamená žít pro život. A ten na nás čeká jen na jediném místě.

Tady. Právě teď.

Marcela Magdaléna