Vzpomínka na vlastní božství
To ráno jsem začala den meditací u moře. Bylo ještě časně. Tělo po několika dnech odpočinku konečně přestalo spěchat, dech se prodloužil a mysl jako by už nepotřebovala tolik věcí komentovat.Seděla jsem před mořem a nechala mantru ať prostoupí celým tělem.
A na několik krátkých okamžiků se stalo něco, co vlastně neumím přesně popsat.
Modlitba se slila s dechem. Dech s tepem mého srdce. A já se na okamžik dotkla něčeho, co bych nazvala vzpomínkou na vlastní božství. Ne myšlenkou na něj. Vzpomínkou.
Možná právě proto mě provázelo slovo sat čit ánanda - tak jak přišlo, vzala jsem ho s lehkostí
Sat. Čit. Ánanda. Bytí. Vědomí. Blaženost.
Tři slova, která se v indické duchovní tradici dotýkají povahy nejhlubší skutečnosti. V té chvíli, nevnímala jsem blaženost jako radost, kterou nám přinese krásný den, splněné přání nebo příznivé okolnosti. Bylo, a je to něco mnohem tiššího .. Okamžik, kdy na chvíli přestane existovat vzdálenost mezi mnou a životem. Chvíle, která nic nepotřebuje přidat, ani nic odstranit, nic změnit..
Jen jsem.
"Možná jsme si na své božství nikdy nepotřebovali vzpomenout rozumem. Možná si na něj vzpomíná tělo. Ve chvíli, kdy se modlitba potká s tepem srdce. Když se dech přestane snažit někam dojít. Když stojíme bosí na zemi. Když hledíme do ohně. Když nás obejme člověk, kterého milujeme. Když před námi celé hodiny dýchá moře."
"Některé okamžiky jsou tak prosté, až v nich mysl nemá čeho se zachytit. A možná právě tehdy zahlédneme něco, co tam možná bylo celou dobu."
Vím, slovo božství může znít veliké a pro někoho možná příliš duchovně. Já ho nevnímám jako výjimečnost člověka ani jako představu, že jsme něčím více, než skutečně jsme. Právě naopak. Vlastní božství pro mě znamená rozpomenout se na nejhlubší podstatu života, jehož jsme součástí. Na něco, co nemusíme vytvořit ani si zasloužit, nebo toho nějak dosáhnout.
Vnímám ho jako návrat. Pod všechny role, které jsme během života přijali. Pod všechna jména, příběhy o tom, kým bychom měli být .. až tam zůstvává něco velmi prostého
JSEM.
Často se na duchovní cestě snažíme někam dojít. Být vědomější. Klidnější. Laskavější. A možná se i z duchovní praxe může nenápadně stát další způsob, jak sami sobě říkat, že ještě nejsme dost.
Jenže co když je cesta opačná? Co když není třeba přidávat další vrstvy, ale pomalu je odkládat? Co když meditace není cestou k tomu stát se někým jiným? Ale chvílí, ve které na okamžik přestaneme zapomínat, kým jsme?
Moře přede mnou to ráno přicházelo a odcházelo. Vlna za vlnou.. tak jak po eony věků a přesto existovala vždy jen ta jediná, která se právě dotýkala břehu. Možná podobně hledáme věčnost někde daleko. V nekonečnu, v tom, co přetrvá, v tom co nikdy neskončí.
A přitom se nám někdy celé navždy otevře v jediném okamžiku, v jediném nádechu. V jediném tepu srdce.
Takové okamžiky netrvají dlouho. A dnes už si nemyslím, že mají. Dnes už vím, že nemusím je zadržovat. Nemusím se je snažit zopakovat. Nemusím z nich ani vytvářet důkaz o čemkoli. Stačí, že byly. Že na několik vteřin odhrnuly závoj každodennosti a dovolily mi zahlédnout něco hlubšího.
A potom se vrátím. Uvaříme si čaj. Obujeme si boty. Odpovím na zprávy .. Život pokračuje ve své nádherné obyčejnosti. Jen někde hluboko zůstane nepatrná stopa.
Tiché vědomí, že pod vším tím, co během dne dělám, existuje ještě něco. Něco, co se nemusí snažit. Co se nemusí stát lepším. Co nemusí nikam dojít.
Sat
Jsem
Čit
Jsem si vědoma
Ánanda
A na jediný krátký okamžik není mezi mnou a životem nic, co by potřebovalo být jinak.
Možná právě tomu dnes říkám blaženost.
A možná právě tak chutná vzpomínka na vlastní božství.
V lásce
Marcela Magdaléna