Uvědomění začíná tam, kde přestaneme spěchat

Někdy si myslíme, že pro hlubší poznání potřebujeme ticho meditačního sálu, dlouhé hodiny o samotě nebo chvíli, kdy se život konečně uklidní. A pak zjistíme, že život na nás čekal úplně jinde. V obyčejném nádechu, v šálku ranního čaje. V cestě domů. V okamžiku, kdy se na chvíli zastavíme.

Dnes už nevnímám uvědomování jako něco, co dělám během meditace. Vnímám ho jako způsob života. Je to tiché rozpomenutí, které může přijít kdykoliv. Když se dotýkám kůry stromu, když poslouchám zvuk řeky. Když hraji na křišťálové mísy.

Když sedím naproti člověku a vím, že právě teď nepotřebuje radu, ale moji přítomnost.

Uvědomění není hledání výjimečných okamžiků. Je to schopnost plně vstoupit do toho obyčejného. A možná právě proto je tak léčivé.

Často máme pocit, že všechno potřebujeme změnit.

Své tělo. Své emoce. Své myšlenky. Svůj život. Jenže čím déle pracuji s lidmi, tím více vidím něco jiného. Ve chvíli, kdy přestaneme bojovat a začneme opravdu vnímat, začne se proměna dít sama. Ne proto, že jsme ji vynutili. Ale protože jsme jí konečně vytvořili prostor. 

"Uvědomění není pasivita. Je to nejhlubší forma přítomnosti."

Na mých setkáních často říkám:

Nedělejme nic proto, aby se něco stalo. Pojďme společně objevovat. Experimentovat. Naslouchat. Tělo je moudřejší, než si někdy myslíme. Když dostane pocit bezpečí, začne samo ukazovat cestu. A mysl, ta se postupně učí něco, co jsme možná kdysi dávno uměli. Být zvědavá místo hodnotící. Přítomná místo uspěchaná. Otevřená místo kontrolující.