Když nám Duch položí ruku na rameno

Jednou může přijít okamžik, kdy nám Duch tiše položí ruku na rameno.

Ne proto, aby nás zastavil. Ale aby nás probudil. Někdy se to stane skrze velikou radost. Jindy skrze ztrátu, nemoc, vyčerpání nebo otázky, na které přestávají stačit staré odpovědi. To, co jsme dosud považovali za pevné, se začne proměňovat. A my možná na chvíli ztratíme orientaci.

Dnešní svět pro tento stav často hledá jména. Psychická krize. Vyhoření. Psychospirituální krize. 

Já v něm někdy vidím ještě něco trochu jiného.

Okamžik, kdy mě život zve, abych se přestala dívat jen očima rozumu. Neznamená to odmítnout vědu ani přestat stát pevně na zemi, vnímám to jako moment kdy život možná sahá hlouběji, než jsme dosud tušili. Že naše tělo není jen soustava orgánů, a mysl není jediným hlasem, který v nás promlouvá. A že ticho někdy odpovídá moudřeji, než včechny naše otázky.

Taková cesta nebývá snadná. Často přichází období, kdy nevíme. Kdy se učíme pouštět staré jistoty. Kdy se rodí nový pohled na svět i na sebe. A právě tehdy je nesmírně důležité nebýt na tuto cestu sám. Mít vedle sebe člověka, který nebude posuzovat, nebude spěchat s odpověďmi. Nebude chtít naši zkušenost opravit. Jen vytvoří bezpečný prostor, ve kterém může dozrát to, co se v nás právě rodí.

Možná se jen pomalu rozpomínáme na svou hlubší podstatu..

A všechno začalo jen jedním dotekem.

.. jako když nám Duch položil ruku na rameno

V lásce

MM