Hluboko ve svém srdci

Kdysi dávno, nepamatuji si kdy, ale vím, že byla jsem to já, v jiném těle, možná i jiné planetě, zasadila jsem strom. Roste a sílí v mém srdci, cítím jeho kořeny, jsou hluboké a hluboce propojené s mnoha dalšími kořeny. Cítím výživu ne jen z mých kořenů, přijímám informace ze všech kolem, které přichází přes hluboké propojení nás všech. Když se schoulím a dovolím si nechat se tím plně prostoupit, hlavu nechám větru s vědomím otevřeným vzhůru - jsem to Já. Jsem To za tím jménem a formou. Jen v dechu pluju si. Hluboká, laskavá tma a uprostřed bílá zář, která se rozpíná a slábne, rozpíná a slábne, vůně jež je extatická a v doteku vše se velmi jemně chvěje .. Hranice těla nejsou, čas není, možná tam někde venku nějaký pozemský, ale teď a tady v tento posvátný moment neexistuje. Cítím se tolik silná a děkuji za každou stářím, či okolnostmi zlomenou větvičku, stejně jako za všechny své květy, které rok co rok dělají mě tak zářící. 

Moment, kdy jdu sadem plným stromů, všechny jsou plné květů až na jeden a přesto cítím, že je to ten jediný, pod který se chci schoulit. Důvěrně známé volání srdce.  Chvíle, kdy neřešíš, že ten jediný má větve skloněné téměř k zemi a obrostlé lišejníkem a zcela dobrovolně se stáváš "zajatcem" toho všeho. Někdy se člověk musí hluboce sklonit, aby se opřel o kmen a skrze větve potom mohl se dívat přímo do nebe 

S láskou 

Marcela Magdaléna