Ano, i to je štěstí ..
Myslím, že i to je štěstí, když si můžeme dovolit, a dovolíme být jen pro sebe. Nebýt neustále k dispozici vnějšímu světu a dopřát Své duši potravu ...
Byly doby, kdy jsem nevnímala mocnou sílu prostoru, kde je ticho. Možná jsem nevědomě utíkala, nevím .. jako by připomínalo smrt, něco, čeho se člověk bojí. Vnímala jsem jen to, že se v něm cítím jinak a připadala si ohrožená, protože myšlenky, které v něm přicházely zároveň přinášely pocit, že se ztratím ve vnějším světě. Dnes vím, a děkuji za ten den, kdy jsem si uvědomila, že ale už jsem osamocená, že jsem vzdálená sama sobě, a vkročila jsem do pomyslného prostoru proměny. Zatáhla jsem se, utichla a navázala milující komunikaci se svými vnitřními symboly a uvědomila si, že podléhám svému vlastnímu osudu. Věděla jsem, že se rodí něco nového, přijala jsem to s největším respektem, kterého jsem byla schopná a prodýchala každou bolest, která přicházela s onou "smrtí - odevzdáním starého" Děkuji mému silnému Já, že si dokázalo vytvořit tento prostor k vnitřní proměně ...
Marcela Magdaléna
Krásně tento děj popsal Thomas Merton, když vypráví svoji cestu po Cejlonu: "Znám a viděl jsem to, co jsem tápavě hledal. Nevím, co dalšího zbývá, ale já jsem již spatřil, dostal se pod povrch a ocitnul se za tím stínem a předstíráním"
Jednou se Merton zeptal buddhistického opata: "Co to je poznání svobody?" Opat odvětil: "Člověk musí vystoupat po všech schodech, a když už tam žádné nejsou, musí skočit. Poznání svobody je poznání, zkušenost takového skoku"
Ve své knize potom píše tato slova: Stejně jako vítr nese tisíce okřídlených semen, tak s sebou každý okamžik nese zárodky duchovní vitality, které nepozorovaně spočinou v mysli a vůli člověka. Větší část z těchto nesčetných semen zahyne a ztratí se, protože lidé nejsou ochotni je přijmout: semena jako jsou tato nemohou totiž vzejít jinde než v půdě svobody, spontánnosti a lásky."
...