Umění nicnedělání - nasycené ticho
Žijeme ve světě, kde má hodnotu ten, kdo koná. Kdo plní, zařizuje, tvoří. A přesto čím dál víc duší touží po chvílích, kdy není třeba nic. Kdy se jen je. Bez cíle, bez úkolu. Jen tak. V tichu.
Umění nicnedělání není lenost. Je to hluboká praxe důvěry.
Důvěry, že i v
nehybnosti se něco důležitého děje.
Že právě tam, kde ustoupíme výkonu, se může projevit život ve své nejjemnější
podobě.
Ticho má svůj vlastní jazyk. V tichu se tělo konečně nadechne. Myšlenky se nezastaví, ale zpomalí. A duše… ta se v tichu pomalu rozprostírá. Jako vůně kakaa, které není nutné míchat.
Nicnedělání
může být ranním posezením u otevřeného okna.
Může to být odpolední lehnutí do trávy.
Může to být chvíle, kdy hledíme do nebe, aniž
bychom něco hledali.
Může to být okamžik, kdy neodpovídáme,
netvoříme, jen nasloucháme svému dechu.
☆
A právě tyto chvíle, kdy zdánlivě nic neplyne, bývají plné. Jsou nasycené přítomností, jemností, poznáním, které nevzniklo myšlením, ale spočinutím.
Když se nebojíme
nečinnosti, najdeme v ní domov.
Najdeme v ní klid, který nic nechce. A z něj se může zrodit skutečné tvoření ..čisté,
pravdivé, zakořeněné.
Možná právě uprostřed léta, kdy se i příroda zpomaluje v teple, kdy stíny jsou delší a dny laskavější, je ideální chvíle nechtít po sobě nic. Jen být. A naslouchat tomu, co tiše vzniká uvnitř.
V lásce
Marcela Magdaléna