Kde právě jsem?

Než se vydáme na cestu k podzimní rovnodennosti, začneme tím nejprostším. Zastavíme se.

 Možná právě toto bývá někdy nejtěžší.

Jsme zvyklí pokračovat, od jednoho dne k druhému. Od jedné povinnosti k další. Od jednoho přání k následujícímu. A někdy si ani nevšimneme, že zatímco život kolem nás plyne, my jsme se sami sobě trochu vzdálili. Příroda nás v tomto čase začíná vést jiným směrem. Dny se krátí. Rána přicházejí chladnější. Světlo měkne a krajina pomalu mění svůj rytmus. Nic se nezastavilo a přesto jako by všechno začínalo být o něco pomalejší. 

Možná je to pozvání i pro nás.

Než budeme děkovat.
Než se podíváme na svou sklizeň.
Než začneme něco pouštět.

Nejprve potřebujeme zjistit:

Kde právě jsem?

Dnešní zastavení

Najděte si místo, kde můžete několik minut nerušeně být. Nemusí být dokonale tiché. Nemusíte si připravovat svíčku ani meditační polštář. Můžete zůstat sedět u ranního čaje. Zastavit se během dne a posedět na lavičce. Nebo jen tak chvíli stát pod stromem..

Jen na několik minut přestaňte pokračovat.

🍂 Zavřete oči.

🍂 Vnímejte svůj dech.

🍂 Nesnažte se ho prohlubovat ani měnit.

🍂 Jen si všimněte: Nádech přichází. Výdech odchází.

A znovu.

Nádech. Výdech. 

Vnímejte místo, kde se vaše tělo dotýká země, židle nebo podložky.

Vnímejte chodidla. Pánev. Dlaně. Čelist. Ramena.. Možná někde objevíte napětí, a nemusíte ho uvolňovat. Možná ucítíte únavu, ani tu nemusíte zahánět.

Možná přijde radost, neklid, smutek, prázdno nebo vůbec nic, co by šlo pojmenovat.  Ani s tím nemusíte nic dělat. 

Dnes nic neopravujeme. Dnes si pouze všímáme.

Položte jednu dlaň na srdce a druhou na břicho.

A položte si otázku:

Kde právě teď ve svém životě jsem?

Ne kde bych měla být. Ne kde jsem si myslela, že v tuto chvíli budu, nebo kam potřebuji dojít.

Kde jsem?

Možná odpověď přijde jako věta, možná jako obraz. Možná ucítíte místo v těle, možná se objeví jediné slovo a možná nepřijde nic.

Nespěchejte.

Některé otázky nepotřebují být hned zodpovězeny, potřebují být nejprve vysloveny.