ROVNOVÁHA
Kde se ve mně potkává světlo a stín?
Pomalu se přibližujeme k rovnodennosti. Ke chvíli, kdy se světlo a tma setkávají téměř ve stejné míře. Možná právě proto mluvíme v tomto čase tolik o rovnováze. Jenže co vlastně znamená být v rovnováze?
Možná jsme si zvykli představovat ji jako klidný bod. Jako místo, ve kterém je všechno správně. Místo, kde nic nechybí. Nic nepřebývá. Nic nás nevychyluje. Ale živá rovnováha vypadá jinak.
Postavte se na chvíli na obě chodidla a zavřete oči.
Možná ucítíte, že ani tehdy, když stojíte úplně klidně, vaše tělo není nehybné.
Jemně se pohybuje, dopředu, dozadu, ze strany na stranu. Stále znovu hledá svůj střed. A možná právě taková je skutečná rovnováha. Ne místo, ve kterém už se nic nepohne, ale schopnost vracet se.
🍂
Světlo a stín
Podzimní rovnodennost nám na okamžik ukazuje světlo a tmu vedle sebe. Jedno nemusí zvítězit nad druhým. Obojí má své místo. A stejné je to i v nás.
Máme části sebe, které rádi ukazujeme světu. Radost, laskavost, sílu, odvahu, schopnost milovat.
A potom jsou místa, která možná raději skrýváme. Strach, únavu, závist, hněv, nejistotu, smutek.
Někdy se snažíme stát jen na jedné straně. Být stále laskaví, klidní, vděční, ve světle. Ale člověk není jen světlo. A stín není důkazem, že světlo zmizelo.
Možná je celistvost právě schopností dovolit oběma, aby patřily do jednoho života, bez toho, abychom jedno oslavovali a druhé odmítali.
Dnešní zastavení
Najděte si místo, kde můžete chvíli nerušeně stát. Postavte chodidla přibližně na šířku pánve.
Kolena nechte měkká.
Paže volně podél těla.
Pokud je vám to příjemné, zavřete oči a nic nedělejte. Jen stůjte.
Vnímejte chodidla na zemi.
Možná si všimnete jemného pohybu svého těla.
Nesnažte se jej zastavit.
Dovolte tělu, aby samo hledalo svůj střed.
Chvíli se pohupujte velmi jemně dopředu a dozadu.
Potom ze strany na stranu.
A nakonec pohyb nechte postupně zmenšovat.
Až téměř zmizí.
Nechte tělo, aby si samo našlo místo, ve kterém chce právě teď stát.
Nadechněte se.
Vydechněte.
A všimněte si - Rovnováha není nehybnost. Je to živý vztah. Mezi pohybem a zastavením, napětím a uvolněním. Mezi tím, co přichází, a tím, co odchází.
Nádech a výdech
Položte jednu dlaň na hrudník a druhou na břicho.
Vnímejte dech.
Nemůžeme se jen nadechovat.
Stejně jako nemůžeme jen vydechovat.
Jedno potřebuje druhé.
Nádech přijímá.
Výdech odevzdává.
A mezi nimi existuje nepatrný okamžik, kdy se nic neděje.
Chvíle mezi.
Možná právě tam na okamžik můžeme zakusit rovnováhu.
Nechte několik dechů plynout bez řízení.
A potom si položte otázku:
🍂 Kde ve svém životě potřebuji více přijímat?
🍂 Kde potřebuji více odevzdávat?
Kde se ve mně potkává světlo a stín?
A teď ještě jedna otázka.
Možná ta dnešní nejdůležitější.
🍂 Dokážu přijmout i tu část sebe, kterou bych nejraději změnila?
Nemusíte ji napravovat.
Nemusíte jí rozumět.
Nemusíte ji dokonce ani pojmenovat.
Jen na chvíli připusťte:
🍂 I toto ke mně patří.
Možná ucítíte odpor.
Možná úlevu.
Možná vůbec nic.
Zůstaňte několik dechů.
Světlo nemusí vyhnat tmu.
🍂 Stačí, když vedle sebe mohou chvíli být.
Malá praxe na dnešní den
Dnes si několikrát všimněte okamžiku mezi. Krátkého ticha mezi dvěma větami. Chvíle mezi nádechem a výdechem. Soumraku, kdy už není den a ještě není noc. Nemusíte jej prodlužovat.
Jen si jej všimněte.
Protože možná právě v těchto malých meziprostorech zjistíme, že rovnováhu nemusíme vytvářet.
🍂
Večer můžete zapálit svíčku.
Posaďte se před ni a chvíli pozorujte její světlo a všimněte si také prostoru kolem ní. Čím jasnější je plamen, tím zřetelnější může být stín. Jedno nepopírá druhé, obojí může existovat současně.
Položte ruce na své tělo, nadechněte se, vydechněte .. a nechte dnešní zastavení uzavřít větami:
Přijímám své světlo.
Dovoluji místo i svému stínu.
A znovu se vracím ke svému středu.
V lásce
Marcela Magdaléna