Proč Dotek andělů

Dnes mi přišlo, že bych měla asi říci, proč Dotek andělů.
Je mi 45 let, jsem maminka dvou dětí, dvacetiletého syna Daniela a osmnáctilté dcery Sáry. 21 let pracuji ve společnosti se svým manželem, kde si uvědomuji svoji roli jak na své pozici tak v celém týmu. Před čtyřmi lety, jsem si uvědomila co všechno, že to jsem. Měla jsem dobrý pocit, byla jsem dokonalá! Manželka, maminka, zaměstnanec, zkrátka všechno, ale nějak jsem postrádala něco. Ani jsem nevěděla co mi to chybí, vždyť se mám dobře, říkala jsem si. Vyhovoval mi ten všechen rozruch, ten kolotoč a stres. Zvládala jsem to a byla fakt pyšná, jak jsem dobrá. Tak co to je za nepokoj, říkala jsem si, když jsem jako každý jiný den seděla v autě a byla na cestě napříč republikou za mými obchodními partnery. Potom přišel den, kdy od rána jsem víc než kdy jindy cítila, jak mně lesy lákají. Byly tak nějak barevnější. V jeden okamžik jsem poslechla volání, odbočila z plánované cesty a jela vesnicí zhruba dalších deset kilometrů, než jsem se rozhodla zastavit. Vystoupila jsem a šla do toho lesa, který byl překrásný, smíšený, takové mám skoro nejraději. Chvilku jsem jen stála, potom zula boty a šla k velkému stromu, který stál kus přede mnou. Stoupla jsem si na jeho kořeny, zavřela oči, objala ho a jen tiše a pokorně vnímala vše co jsem právě cítila. Po pár minutách, když jsem otevřela oči a rozhlédla se po lese byl to zážitek, který neumím popsat slovy. V tom hustém lese, kde byl strom vedle stromu a všechno mělo řád jako by stálo spoustu andělů a krásných bytostí. Za každým stromem jeden, všichni na mě koukali a úplně tiše děkovali. Cítila jsem tolik neskutečné lásky, že ani pro tyto pocity neumím najít slova. Jen jsem tam stála a přála si ať to nikdy neskončí. Pozdravila jsem a poděkovala, že mně sem přivolali. Vůbec se mi nechtělo odejít, tak mi bylo mezi nimi dobře a tak jsem se bála, že už to nikdy vícekrát nezažiju. Tak moc se mně to setkání dotklo! Dlouho jsem mlčela. Vzpomněla jsem si, kdo vlastně jsem, co vlastně chci a co mám začít dělat jinak abych si splnila proč tady jsem.
Uvědomila jsem si, že jsem žena, že chci zpět do modelu ženství, že si chci dovolit být někdy křehká, že chci rozdávat svoji přirozenost a vůbec mi nebude vadit, pokud si někdo pomyslí, že jsem divná, když budu běhat bosa, nebo objímat stromy a ochutnávat déšť. Když jsem byla malá, tak jsem si s tím titulem divná, neuměla poradit, ale teď jsem připravená být klidně i divná. Další den jsem odešla do práce jako jindy, ale požádala jsem o půl dne volna. Odpoledne jsem se zvedla a šla si koupit pastelky. S nimi přišlo mé období ticha a krásné terapie pomocí mandal. Práce mi šla dál moc dobře, rodina fungovala stejně krásně jako dříve a já si k tomu ve večerních hodinách spoustu hodin malovala a malovala. Do cesty mi přicházely noví lidé a já si pomalu začala uvědomovat k tomu kdo jsem, taky co je mým cílem. A tak si plním svůj úkol, medituju, maluju, naslouchám, poskytuju terapie, dál pracuju i ve firmě mého manžela, ale hlavně, prostě jen tak krásně jsem. Děkuji za ten dotek a děkuji za to setkání se všemi bytostmi, které mi pomohlo si vzpomenout, kdo jsem já Marcela Magdaléna.