Příběh jedné z nás

Tento týden byl opravdu plný naprosto krásných okamžiků. Vnímám teď trochu únavu, protože i krásné okamžiky mohou s člověkem pohnout. Když říkám pohnout, myslím to doslovně a hezky. Už několikrát jsem se zmínila o tom, jak moc si uvědomuji, že vše je vzájemné a že s každým, kdo přijde na terapii, obohacujeme se navzájem. Tento týden byly dva velmi silné okamžiky a rozhodla jsem se je s vámi tady sdílet. 

První je mladé, krásné ženy, která přiznala svoji závislost na alkoholu. Strach ze samoty a pocit, že jako žena selhává, protože není schopna navázat vztah. Mimo to obavu, zda není pozdě na to mít ještě dítě. Padlo i doslova "připadám si zbytečná"

Nemyslím si to a dnes už i paní Krásná ne (jméno pro tento příběh, protože opravdu je moc krásná) Ten okamžik, kdy se rozhodla nesedět doma a nechat se paralyzovat stále dokola stejnými myšlenkami byl prvním krokem ke změně. Nedělala myslím nic razantního, začala chodit více na místa, kde jsou převážně ženy. Relaxační víkendy a terapie. Když jsem ji poznala, měla vztah, který byl vztahem z jejího pohledu jen tak částečný. "Partner často odjíždí pracovně pryč, nemáme čas ani společně žít, jak teda můžu čekat, že bychom měli třeba děti. Mám svůj vlastní byt, kde se mi líbí, ale necítím se tam sama dobře, když vidím dítě a štěstí mých přátel, závidím jim a ptám se, proč já nejsem taky šťastná, proč nemůžu mít normální vztah, pochybnosti mě stále dobíhají a alkohol je jediným společníkem...." Byla její slova.

Před pár měsíci se zmínila, že vztah vzájemně ukončili a zůstali přáteli, protože si uvědomují, že jim je spolu dobře, jen nevidí společnou cestu dál. O pár týdnu později mi řekla, že se cítí moc dobře. Že si vlastně uvědomila, že je jí v samotě stále líp, a že být každý den ve společnosti partnera ani nežádá, že vlastní prostor je moc fajn, protože se konečně věnuje sama sobě a to naprosto vědomě a má ze sebe radost. Pokud jde o pití, nebere jej jako společníka ve chvílích smutku. Tento týden přišla s krásnou zprávou o tom, jak si s bývalým partnerem otevřeně povídali o svém vztahu a rozchodu. Partnerovo přiznání, že se lekl zodpovědnosti, že ví, že jí nemůže nabídnout být po jejím boku každý den kvůli své práci, kterou opravdu má rád a dělá jí dobře. Paní Krásná už v tento okamžik ví a mohla přiznat sobě i jemu, že ani ona mu neumí nabídnout totéž. Oba si uvědomili, že vlastně mají stejnou představu i potřebu. Oba si uvědomili především to, že pojem "normální vztah" je ta nejhloupější nálepka. Zda se k sobě vrátili, ptáte se a čekáte teď? Tak zatím ne.. Ale oba zjistili, že vztah může být i takový. Myslím si, (já) že nyní je čas, jen aby vše dozrálo a buď se k sobě opravdu vrátí, nebo oba ví, co do života potřebují, co si přejí a přijde jim třeba v této podobě někdo nový. Přeji jim štěstí. Včera jsem měla velkou a nutkavou potřebu zavolat paní Krásné a říct jí, jak moc mě těší její proměna a uvědomění si mnoha věcí, které ani zde nepopisuji. Poděkovat jí za tu cestu, kterou se mnou sdílí. Jak moc mi připomněla, že když jsem cítila, že potřebuji sama něco změnit, někdy jsem měla pocit, že se vůbec neposouvám. Dnes když se otáčím, uvědomím si každý malý krůček, který v danou chvíli vypadal jako úplně nicotný co žádnou změnu nepřinese, že byl vlastně opravdu krokem na cestě někam. A proto jí chci povzbudit a říct jí, jak každý sebemenší krok, který dělá, vidím a vidí i okolí, které vždy kouká jako tichý pozorovatel a vidí i to, co ona možná ne. Byla moc překvapená, že volám, protože jsme se viděly sotva před pár hodinami a měla obrovskou radost. Chtěla slyšet co cítím? A já jsem jí odpověděla klid. Cítím Váš klid... Na to mi řekla "Marcelko včera jsem seděla v restauraci a u vedlejšího stolu seděla rodina s chlapečkem. Seděl a dlouze na mě koukal. Já koukala na něj a ani nevím jak dlouho, on si podepřel bradičku a koukal dál tak líbezným pohledem až mě to dojímalo. Děti jsou tak čistý a láskyplný - byla jediná myšlenka, a pocit klidu byl jediný můj pocit. Cítím klid".

Poděkovaly jsme si navzájem a popřály si krásný víkend.

Jsem tak šťastná, když vidím úsměv a cítím klid. Děkuji paní Krásná

S láskou 

Marcela Magdaléna