Pavučina života

Na zahradě, mezi keři, ve světle rána se leskla pavučina. Jemná a přesto zřetelná. Nešlo ji nechat bez povšimnutí .. zastavit se a jen tak tam v tom magickém okamžiku být

Jako by náhle celý svět ztichl, aby mi dovolil si jí všimnout.

♥︎

Stála jsem u ní dlouho. Když jsem ji zahlédla poprvé. Každé vlákno vedlo k jinému místu, každé se napínalo a zároveň poddávalo větru. Byla tak křehká, a přitom držela pohromadě. Napadlo mě, jak podobně je utkaný náš život. Z příběhů. Ze vztahů. Z radostí i bolestí. Z okamžiků ticha.. A že každý z nás v sobě nese svou jedinečnou pavučinu. Spletitou, ne vždy rovnou, ale o to pravdivější. Někdy se do ní chytne kapka světla. Jindy smutek. Ale pokaždé drží.

A možná právě taková chvíle nám připomíná, že jsme součástí celku, a že i to nejtenčí vlákno má smysl. Tento obraz se mnou zůstává. Jako tiché pozvání vracet se k sobě. Vnímat, co právě teď tvoří moji síť. Co se v ní napíná. Co z ní mohu uvolnit. A co právě v mém srdci zní ..