Košík
0
0,00 Kč
Oslava ticha - narozeniny bez rámusu
12.07.2025
Někdy se oslava narodí sama, bez balonků, bez velkých slov, bez dortu se svíčkami. Oslava ticha. Oslava bytí.
Letos jsem si připomněla své narozeniny jinak. Bez hluku. Bez výkonu. Bez potřeby zářit navenek. A přesto, nebo právě proto, jsem cítila, jak ve mně září něco opravdového. Něco, co nepramení z vnějších kulis, ale z hloubky klidného přijetí.
Být sama se sebou, bez tlaku, bez usilování, bez potřeby být někým. Byla jsem tím, čím jsem.
Často říkáme, že stárneme, ale já to cítím jinak. Dozráváme. Každým rokem, každým dnem, každým tichým uvědoměním. S každým vědomým zastavením se mi ukazuje víc o sobě. A dnes už vím, že i nicnedělání může být plné života .. když v něm dýchá opravdovost. Že oslavovat sebe nemusí znamenat být středem pozornosti. Může to být tiché poděkování tělu, duši, cestě, kterou kráčíme. A taky chvíle, kdy si dovolíme obejmout i tu část, která se stále učí milovat, odpouštět, propouštět.
Možná letos víc než kdy dřív vnímám, že život není o tom, co všechno stihneme, ale o tom, co si doopravdy dovolíme prožít.
A tak tu dnes, v novém dni dalšího roku sedím, s hrnkem kakaa, poslouchám déšť, cítím své tělo spočívající v odpolední měkkosti. Není třeba nic víc. Jen být. Pod víčky mi tančí světlo v kapkách deště, a v srdci cítím vděčnost. Ne za něco konkrétního. Ale za to, že jsem tady. A že i v pošmourném dni může svítit něco hlubokého a teplého .. radost z toho, že jsem.
Poděkování Tobě, maminko, zrodily jsme se spolu
Každý rok, když slavím své narozeniny, se ve mně ozývá hlas, který patří ještě někomu jinému než mně. Je to tichá vzpomínka, niterné volání směrem k mé mamince, která mi dala život.
Vím, že jsem se ten den nenarodila jen já. Ale zároveň se narodila i ona, jako maminka. A v tom je něco tak posvátného, že už jen to uvědomění ve mně otevírá hlubokou vděčnost.
Každým rokem jí volám. Děkuji jí. Ne jen za život, ale za to, že mě vedla, chránila, učila, že tu byla se vším, co věděla i nevěděla, mohla i nemohla. A že tím vším spoluvytvářela mou cestu.
Dnes už je na jiné křižovatce života. Žije ve světě, kde se mnohé rozplývá. Slova, pojmy, čas, někdy i vztahy. Alzheimer postupně proměňuje mapu jejího bytí. A přesto cítím, že moji lásku vnímá, ne hlavou, ale srdcem, tělem, někde hluboko tam, kde slova nejsou potřeba.
Když jí děkuji, děkuji nejen jí, ale i sobě, za to spojení, které nás přesahuje. Vždyť právě jejím přijetím začal můj život. A v tom životě se odehrává tolik, za co jsem vděčná.
A tak si v den svých narozenin připomínám, že je to i její den. A že náš příběh je tkaný z lásky, která nemá hranice.
Děkuji ti, maminko. Zrodily jsme se spolu.
♡
A dál .. Tiché světlo otce
Ani bez tatínka bych tady nebyla. Vím to. V mém životě je hluboce přítomen a nejen jako muž, který mě přivedl na svět, ale jako ten, jehož síla se otiskla do mého vnímání, do mého kroku, do mého klidu..
Letos odešel. A přesto, je zvláštní, jak prázdnota, kterou zanechal, může být zároveň místem, kudy prochází světlo. Jeho světlo, cítím ho. Možná i víc než kdykoli předtím. Někdy mi je smutno. Někdy bolí ten prostor, kde býval hlas, přítomnost, pohled. Ještě není zaceleno. Ale už není prázdno beze smyslu. Je to prostor, kterým ke mně přichází jiný druh lásky. Neviditelný, a přitom velmi hmatatelný.
Možná právě teď, kdy už není v těle, cítím jeho přítomnost blíž než kdy dřív. Není oddělený časem, místem, okolnostmi. Je přítomný tam, kde ho volá mé srdce. A to světlo, mi tiše svítí na cestu.
Děkuji ti, tatínku.
Za život.
Za světlo, které se objevilo až ve chvíli, kdy jsi odešel.
A přesto zůstal.
♡
V lásce, navždy
Marcela Magdaléna