...obejmout prosím
Zdá se mi občas, že lidem schází dotyk. Pohlazení, objetí, náruč ... cokoliv co známe, když jsme si o to jako děti ani nemusely říkat. Prostě jsme šli a přitulili se. A to samé jsme udělali naprosto spontánně, když jsme cítili, že to někdo jiný potřebuje. Naprosto bezpodmínečně. Kam se to ztratí, ptám se. Kam zmizí ta láska, ten cit, se kterým jsme sem přišli. To vědomí, že v pohlazení je největší důkaz lásky a soucítění. Pomoc, která ač se zdá drobnou, pomůže k uzdravení. Přiměje nás k zastavení a uvědomění si, že v tento moment je přeci všechno v pořádku. Že tomuto momentu vůbec nic nechybí a že ty strasti, které bolest působí, mají svůj smysl a jistě i čas, kdy se uzdraví. Vím, že je to náročný, pokud se člověk vzdálí, ale je cesta zpět k sobě a tomu, co je nám všem vlastní. Nemusíme čekat, až se změní okolí, nemusíme ani čekat až se změní okolnosti. Stačí věřit, že to v nás všech je a jít si pro to zrnko lásky zpět ke kořenům a svým vědomím mu dát znovu sílu vyklíčit. Začít ale musí každý sám, pomalu a tiše, s láskou k sobě a vírou, že najde to co hledá. Že najde v sobě tolik lásky aby objal celý svět. Když si to jen představíme.. Vím, že v tomto našem životě se zcela láskyplného světa nedočkáme, ale v našem nejbližším okolí, se toho dočkat můžeme. Mysleme na to, že všeho jsme součástí. Tak začni hned a změň svůj svět. Obejmi se s tou největší láskou a zapomeň na všechen strach, lítost, zlost..nech to jít. Dej prostor Lásce.
S láskou a objetím
Marcela Magdaléna