Není to "jen hrneček"

Všechno kolem nás má svou energii stejně jako svůj příběh. Možná to, co právě teď máte před očima je pro Vás nic neříkající věc. Ale to neznamená, že nepatří do příběhu někoho jiného. To neznamená, že to nestojí za povšimnutí. Většinou ani netušíme o kolik krásných příběhů svou nepřítomností přicházíme. A stejně tak je to se vším co nás obklopuje každý den v té nejtěsnější blízkosti, pokud tomu nevěnujeme aspoň trochu pozornosti, nikdy nebudeme mít ani své vlastní příběhy. 

Třeba tenhle hrneček. Není ani tak starý, jeho příběh je dokonce starší než on sám. Často zmiňuji mého dědu. Jojo, přesně toho, co mě vyháněl z postele dokud je v trávě rosa, protože bosky běhat ranní rosou je jistota, že budu krásná. To mi stačilo k tomu abych ho poslouchala, byla jsem malá, ale poslouchám ho i dnes. Často s ním mluvím, možná jsem méně hubatá, než když mi bylo ..náct. Chutnal mi jeho černý čaj vařený v hrnci, který celý den stál na kamnech a do hrnečku se naléval naběračkou. Ten hrnec snad nikdy nevymýval stejně jako svůj hrneček, který měl pomněnky kolem dokola, ale uvnitř už dávno ne barvu porcelánu. Jak s tím souvisí tento hrneček? Vydržte. Znáte to, když se někde ocitnete a máte pocit, jako byste tam byly už tisíckrát. Znáte ten pocit, když potkáte někoho poprvé v životě přitom objetí je tak tak důvěrně známé. Místo a náruč, kde můžete být naprosto autentičtí, protože cítíte bezpečnou zónu. Tento hrnek vidím teď každé ráno, odpoledne, večer. Je zrovna tak nemytý a čaj tady chutná stejně jako kdysi ten na kamnech. Mluvím s dědou možná častěji než dřív, a rozdíl je v tom, že teď už se s ním víc směju, už mi nechybí v tom smyslu jako před pár měsíci, kdy jsem usínala, vzpomínala a měla jediné přání "tak bych si přála aby se o mě někdo zase staral" Naposledy to byla jeho náruč, kde jsem cítila, že mě někdo drží. Myslím, že to On mi poslal Tomáše do života, že on mávl taktovkou tam nahoře a rozehrál struny osudu, protože už byl ten správný čas, kdy jsem dost pochopila na to abych se přestala bát, abych tu bezpečnou náruč našla ne proto, že sama bych to tady neuměla, ale proto, že si jí zasloužím. Ten hrneček, jsem si k tomu všemu, v čem jsou si ti dva podobní, dala jako znamení. Ani tento se neodvažuji umývat, stejně jako ten dědův. Jako bych měla pocit, že nesmím. Patří to k tomu hrnku, jen tak je výjimečný, stejně jako ti dva. Je jedno jestli tomu chce někdo věřit, ale já mám svůj příběh.

Vím, že se nad námi dvěma usmíváš dědo. Mám Tě ráda a děkuju Ti.

S láskou Marcela Magdaléna