Nebylo to myslím o chybách

Kdo udělal chybu? Ptá se okolí, kde byla ta chyba? Já neumím odpovědět na takto položenou otázku, protože si úplně nemyslím, že to bylo o chybách. Měli jsme společných dvacet šest let, které obsahují vše o čem je život, ve kterém člověk roste, sílí, hledá své hodnoty a ukotvuje se v těch, které jsou pro něj důležité. Naplnili jsme čas láskou jednoho k druhému i k dětem a předali si vše, co jsme jako pár a rodiče mohli. Jeden druhému jsme byli po dlouhou dobu žákem i učitelem. Ovšem jednoho dne přišla chvíle, kdy každý z nás měl trochu jiné životní tempo a jako by nastala stagnace na všech úrovních. Možná právě tím, že jsme se brzdili navzájem. Vždy jsou dva úhly pohledu a je dobře, že my jsme o nich mluvili i když ne vždy uměli mluvit. Člověk se stále ptá, zda dělá chybu, když přemýšlí o změně, zda může ještě něco dělat jinak, aby to zase bylo v pořádku. Ale jednoho dne si uvědomíte, že v pořádku je to, co cítíte celou svou bytostí a ty otázky jsou jen dokola vracející se pochybnosti o vašem životě. Byla jsem smutná a deprimovaná, přesto, že jsem věděla, že jediný, kdo to může změnit jsem já sama. Byla jsem tak svázaná strachem, co přinese věta už nemůžu, promiň odcházím, až jsem vyčerpala sama sebe.

Co se stalo dál už víte. Opravdu jsem odešla, ale neumím a nechci říct od něj. Protože cítím, že dál jsme jedna rodina. Vidíme se často a slyšíme se lépe, než jsme se kdy slyšeli. Necítím to jen já, ale my všichni. Dál rosteme a oba si to dnes uvědomujeme. Dál jsme si vzájemnými učiteli a žáky a to včetně našich dětí. Píšu to proto, že se ptáte. Píšu to proto, že sdílím s vámi svůj život. Sdílím to proto, že si myslím, že sdílení je velmi důležité. A píšu to taky proto, že někteří nabyli dojmu, že ten život  byl nesnesitelný. Snad proto, že mnozí se rozchází s nenávistí, nebo z nenávisti. Nebyl. Děkuji stejně, jako jsem děkovala dříve za každé společné ráno. Ale teď je všechno v pořádku právě tak, jak je. Co říct místo tečky? Oblíbenou větu právě tohoto muže, mého největšího přítele a otce mých dětí  "Neptejte se, protože kdyby jste byli schopný to pochopit, tak už se dávno neptáte" Když mi občas odpovídal touto větou, dost mi to netěšilo, dnes chápu její hlubší smysl. Ale není moje, tak bych ráda ještě jednou řekla, že děkuji za každý společný den. I když nebyl vždy s úsměvem, měl velký smysl a díky nim jsme jací jsme. A díky nim jsou také oni, Daniel a Sára, naši nejlaskavější průvodci na naší cestě životem. 

S láskou Marcela Magdaléna