Nastavené zrcadlo

To je krása, rybník nastavil zrcadlo obloze. Je to nádhera a já zase vidím podobenství. My lidé si zrcadlíme ale myslím, že ne vždy si to chceme připustit. Přitom ve chvíli kdy přijmeme nastavené zrcadlo, uvědomíme si svoji krásu stejně jako v jiných případech svoji negativní stránku, můžeme se jedině tak opravdu seznámit se sebou samými do morku kosti a proto děkovat za každé takové zrcadlo. Je to jistě občas těžké přijmout fakt, že dokážeme být i stejně nesnesitelní jako ten kdo nám to právě ukazuje. Moc se nám to přijmout nechce, že toto je i naše tvář. A když potom zase před námi stojí naprosto krásný člověk, říkáme mu s otevřenou laskavostí "ty jsi takový anděl, jsem šťastný, že jsem tě potkal" , nechceme vidět, nebo nechceme dokonce uvěřit, že i toto je nastavené zrcadlo. Vnímejme to a buďme spravedlivý, jak k oněm krásným a lichotivým zrcadlům, které nám ukazují to nejkrásnější v nás, tak k oněm kritičtějším. Na některé věci makeup nestačí, je potřeba zapracovat, ale rozhodně vím, že nepomůže zhasnout, nebo zavřít oči. Protože být v této pomyslné tmě, se nikomu dlouho líbit nebude a se zvědavostí nám vlastní opět nahlédne do zrcadla. Možná v jiném rámu, ale obraz bude stejný, dokud nezačne být každý svým vlastním a spravedlivým vizážistou. Přijme to krásné i horší v sobě a dá tomu potřebnou jiskru.  Tu kterou nosí v sobě. 

Usmívejme se do svých zrcadel, ne vysmívejme se zrcadlům.

S láskou Marcela Magdaléna