Honím vítr

Když je člověk s přírodou spjatý, vlastně vítá všechno. Protože si někde v duchu uvědomuju, že jsem součástí a když si to představím jako hru, musím uznat, že žiju v překrásných kulisách. No teda tak to mám aspoň já. A proto když fouká, okamžitě reaguji a vítám ten čarovný vítr, který nejen, že upraví mi účes, ale pomůže odfouknout vše, co mojí hlavu tíží. Občas se přistihnu, že ho i honím, a prosím ať pomůže a potom jen tiše poděkuji. Vítám taky déšť. Cítím každou kapku jako by mě svým dopadem probouzela k životu. Beru jej jako očistu těla i duše a děkuji, že smývá vše co nepotřebuji, vše co mé tělo špiní a děkuji, že pomohl. Vítám bouřku, hrom když zahřmí cítím respekt a vzpomenu si na rodičovské "a dost" a někdy mi při ní opravdu docvakne, že se zbytečně motám v kruhu. A blesk? Ten mi potom přijde jako ohňostroj na počest, že mi konečně docvaklo. A samozřejmě miluju slunce. Je to ten největší zdroj energie, který tolik dává a nic nežádá. Jen poděkování a trochu pozornosti a šetrnosti ke všem těm kulisám. Mohu říct, že nejsem dlužníkem. Mé pozornosti i mých díků, jak vidíte, má příroda opradu dostatek. No a takový je ten můj svět, ve kterém žiju. Já vím, že si někdo teď myslí, že jsem fakt jednoduchá, ale kdybychom život žili v jednoduchosti, nešpekulovali pořád jestli to není jednoduchý až moc, tak by to třeba mohlo i fungovat. Co myslíte?

S láskou 

Marcela Magdaléna