Den devátý

Jsem dítě přírody, několikrát, spíše mnohokrát tady zaznělo, že jsem dítě z rodiny, která není vázána k jakémukoliv náboženství. Babička mě učila modlitbě každý večer a děda to neměl rád. Modlitba mě ale hřála, a tak jsem se na babičky každovečerní slova těšila. Děda mě vedl k víře v sebe a vše co vidím, cítím a vnímám. Nepamatuju si všechny jeho slova, i když jich nebylo zase až tak moc, protože slovy neplýtval, ale vím, že jsem jim vždycky věřila a zanechaly stopu na cestě, po které jsem se mohla vrátit k sobě zpět. Moje maminka a tatínek nejsou věřící a jsou dny, kdy se na tento život dost zlobí. Nepřesvědčujeme se navzájem o svých postojích. Dát svobodu mé duši, aby se realizovala v tomto životě byla jejich jediná povinnost, ale oni udělali nad rámec toho, co se od rodičů očekává - dát mi život a být tady než se postavím na nohy. Jsme velmi respektující se navzájem. Je mezi námi svazek lásky, důvěry a přátelství což je pro nás všechny to nejkrásnější a nejcennější, protože jedině tak naše spojení může být na onom světě ryzí a potrvá ke vzájemné podpoře a radosti. To vím. Vybrala jsem si skvělé rodiče. A jsem velmi vděčné dítě, nejen kdykoliv na ně pomyslím. Jsem spolu s některými z vás v jednadvaceti denní zkušenosti meditace a chci říct, že to je cesta, pokud se člověk od své opravdovosti vzdálil. Pokud zapomněl, co je to vděčnost, pokora, radost, láska. Pokud se necítí šťasten. A já z vlastní zkušenosti vím, že mi meditace pomohla. Ne knihy, ne slova a zkušenosti druhých, ale má vlastní. Knihy nabízí slova, ale jak chcete pochopit za slovy cit, pokud jste ztratili povědomí tohoto citu. Je to cesta prostá. Je zapotřebí jistého pochopení jejího významu, jisté pokory aby na ní člověk vstoupil a jisté věrnosti aby vytrval.  Je to cesta obyčejná, ale vede nás abychom život vnímali - vnímali v celé jeho vnitřní harmonii.  

S láskou 

Marcela Magdaléna