Den čtrnáctý

.. miluju život. Miluju přírodu, které jsme všichni součástí a cítím jak pomáhá když se vzdálíme vděčnosti za náš život zde. A přitom stačí tak málo. Třeba kroky bosých nohou po zemi přimějí k tomu uvědomění a vrátí k tady a teď. Jak to je možné? Přestaneme - li přemítat o tom co nám chybí a co bychom chtěli a začneme vnímat přesně to co máme, budeme vnímat jak tráva hladí bosá chodidla, že zem je v těchto dnech ještě vlhká i když nad hlavou je plné slunce, ale zima ještě nezmizela za horizontem, když otáčím se z jara.. Je to mocná síla přírody a já cítím vždy radost z toho, že příroda je tady pořád. Nikdy nezapomněla v naši jednotu. Nikdy neodsoudila, že my jsme zapomněli. Naopak, vždycky tady byla a jen trpělivě čekala na ten moment, až si sundá člověk boty, dotkne se Země a ucítí, že v té trávě je živo, a že to co cítí, právě teď, je život. Tady a teď. Ucítí radost a dostaví se jediné - vděčnost. Cítím vděčnost za to, že jsem! Tady a ne jinde. Taková a ne jiná. V laskavé společnosti a ne sama a odtržená. Jsem. 

S láskou

Marcela Magdaléna

✨ "Čím více jste vděčný za to, co máte, tím více můžete žít naplno v přítomnosti." - Dana Arcuri