Bosé nohy v trávě

Bosé nohy v trávě uprostřed října .. to je obraz tichého vzdoru proti spěchu světa. Je v tom špetka bláznovství a velká dávka přítomnosti. Ta tráva už není letní, je chladivá, vlhčí, a voní zemitěji. Každé stéblo připomíná, že i když se příroda pomalu stahuje do sebe, život stále pulzuje .. jen tišeji.

Vnímám se.. dýchám pomalu, cítím vlhkou půdu pod chodidly a skrz ni cosi většího. Zem, co mě drží. Vítr, co hladí kotníky.. list, který se mi přilepí na prsty, jako by se nechtěl rozloučit.

Podzim má své tajemství. Nepřichází, aby bral, ale aby nás učil pouštět

Cítím, jak mi zem pod chodidly dýchá do těla klid. Někdy mám v hlavě vír povinností, někdy na srdci tíhu, kterou nejde jen tak odložit. Ale pak se zastavím. A připomenu si, že život se stále děje i teď.
V každé kapce rosy, v každém studeném doteku trávy, v každém dechu, který se ztiší. 

Ne všechno je tak, jak bych si přála. Ale všechno má své místo. A já volím vděčnost. Volím přítomnost. Volím bosé nohy v trávě.

Cítím jak se slunce ještě nechce rozloučit. Jak hladí po kůži svými posledními teplými paprsky. Je v tom zvláštní ticho, ale ne to smutné ..  ale takové, které dává prostor vděčnosti