Proces místo výsledku, takový byl leden

 Dlouho jsem tu nebyla .. zde nyní moje lednová "trilogie", pravdivě až na kost - měkce, tiše, bez hran. 

࿐ *

Když se duchovní jazyk unaví

Jsou chvíle, kdy se i můj duchovní jazyk unaví. Slova, která dřív otevírala prostor, najednou znějí  prázdně.  Nevnímám to jako chybu. Spíš jako jemný signál, že je čas se vrátit blíž k obyčejnosti. K obyčejnému dechu. K tichému ránu. K pohybu těla, které ví, co potřebuje, aniž by to muselo být pojmenováno.

Nepotřebuji mluvit o světle, abych ho cítila. Nepotřebuji vysvětlovat hloubku,
abych v ní mohla spočinout.

Možná se duchovní jazyk unavil proto, abych si znovu vzpomněla, že to nejpodstatnější, se odehrává mimo slova.

V jednoduchosti.
V přítomnosti.
V obyčejném bytí,
které nepotřebuje žádný rámec.

A možná právě tady
začíná nová pravdivost.

࿐ *

Co zůstává, když slova odpadnou

Když slova ztichnou a symboly se rozpustí, něco přesto zůstává.

Zůstává dech, který přichází sám.
Zůstává tělo, opřené o přítomný okamžik.
Zůstává vnímání, které nic nehledá a přesto všechno poznává.

V tom prostoru už nemám potřebu pojmenovávat.
Nemusím vědět. Nemusím se vztahovat k žádnému směru.

Je tu obyčejný život. dotek země pod nohama, teplo hrnku v dlaních, pohyb ruky, která kreslí kruh,
aniž by věděla proč. Čím méně se snažím něco chápat, tím víc se mohu opřít o prožitek. O ticho, které není prázdné, ale plné přítomnosti.

Možná právě tehdy, když duchovní jazyk umlkne, se znovu setkávám s tím, co je skutečné.

Bez výkladu.
Bez rámce.
Bez snahy být někde jinde.

Jen tady.
A to je víc než dost.

࿐ *

Důvěra v ticho

Učím se důvěřovat tichu. Stále. Zas. A znova. Ne jako absenci slov, ale jako prostoru, který mě nese. Miluju ho. Protože Ticho nic nevysvětluje. Neslibuje odpovědi. Jen je a tím vytváří bezpečí.

Důvěra v ticho pro mě není rezignací. Ale jemným rozhodnutím nechat věci dozrávat vlastním tempem. Nevstupovat. Nedoplňovat. Neopravovat.

V tichu se učím poslouchat to, co je velmi tiché i ve mně. Není to příběh, ani myšlenka, ale pocit pravdivosti. 

V tichu jedině cítím, že když přestanu hledat směr, život se začne ukazovat v jednoduchých gestech, v dechu, v pohledu, v obyčejném dni.

A tak se znovu a znovu vracím
k důvěře v ticho.
Nechávám se jím vést.
A zjišťuji,
že to stačí.

࿐ *

Z mého deníku - leden ve slovech a pocitech

MM