Příběh dne, kdy jsme zasadili dub

Vzpomínka na rozloučení se životem, který zanechal kořeny

Byl to den, který nesl v sobě tolik ticha, že se do něj vešel celý vesmír. Od rána jsem cítila, že vše je připraveno, nejen půda, strom a prostor na zahradě, ale také naše srdce. Bolavá, otevřená, ale pevná v rozhodnutí položit vzpomínku do zeměa pustit bolest ke kořenům. Tatínek… nebyl dokonalý. Jeho hlas v nás zanechal různé stopy, některé laskavé, některé ostré.

Ale právě proto jsme se s maminkou rozhodly pro vědomé rozloučení, bez přetvářky, bez nutnosti "udělat to správně". Prostě jen být spolu, jako rodina, v sadu, kde se jeho popel spojil s hlínou a s kořeny mladého dubu. Představila jsem si strom, který jednou bude stínit nejen zahradu. A nyní už v našem sadu stojí - Dub nejšpičatější - silný, tichý svědek, který cítím, že jednou dokáže stínit i bolestné vzpomínky, že šepot jeho listí bude připomínat laskavé slovo, dotek a pohled plný radosti a lásky, která v našich srdcích zůstává. 

Přišli lidé, sourozenci, neteře, synovci, vnoučata .. přátelé, sousedé. Byli s námi. V tichu, ve slovech, v objetích. A přesto to nebyl smuteční den. Byl to den uznání cesty, kterou tatínek ušel i se vším, co nesla.  A také den, kdy moje maminka, tichá, laskavá, ve zraněném ženství pronesla slova, která ve mně zůstávají jako světlo pod víčky:

"Marcelko, vzpomínám na jeho hříchy… a myslím, že už se nezlobím."

A tehdy jsem věděla, že právě proto jsme tady. Ne abychom spolu přemalovaly minulost na růžovo, ale abychom ji objaly takovou, jaká byla a dovolily jí odejít. Slzy tekly. Ale nepálily. Omyly nás. Vítr  v sobě nesl nejen ticho, ale i důvěrně známou přítomnost, jakoby sám tatínek šeptal:

"Děkuji, že jste mě pustili."

☆

Nesly jsme ji spolu maminka a já. Urnu. Tichý zbytek života, který byl hlasitý, tvrdohlavý, proměnlivý a přesto náš. Když jsme se s maminkou chytily a její ruka se dotkla té mé, dotek byl jako můj první nádech. Ztělesněná vzpomínka na chvíli, kdy mě přivedla na svět, s tímto mužem, s tímto osudem. A mně v tu chvíli došlo, jak hluboce jsme propojeni. Jak i nedokonalý příběh může být svatý, protože vedl k životu. Mému. A já svůj život miluji. Není podle pravidel, není bez bolesti. Ale je Boží. A to stačí. Je požehnaný tím, že jsem ho mohla prožít. A dál ho prožívám. V pravdě, v lásce, v doteku.

Když jsem pronesla pár slov, v prostoru zavládlo ticho. Nebylo řízené ani strojené, ne smuteční. Ticho, které mělo vlastní hlas. Zastavila se srnka, stála za plotem na poli a dívala se směrem k nám.
Psi ve vsi utichli. Ovce přestaly bečet. Vítr se sklonil. Stáli jsme v tom kruhu, který byl víc než rodina. Byl to kruh duší, přítomnosti, svědků. Všichni jsme v ten okamžik cítili totéž:
Všechno je v pořádku. I to, co bolelo. I to, co končí.

A pak popel v náručí dubu. Někdo plakal, jiný dýchal. Ale všichni jsme pouštěli. A zároveň přijímali.
Byl to rituál, který nemusel být dokonalý, aby byl posvátný.

Muži strom vsadili do země a ženy měly v dlaních přichystané okvětní plátky růží, které ten den pustily květy na naší zahradě. Něžně jimi zasypaly zem a s každým plátkem jakoby šeptalo prostorem tiché "děkuji". Jako požehnání, jako obejmutí. A pak stužky. Každý, kdo chtěl, kdo v sobě cítil pohnutí, přistoupil, a přivázal stužku květvičce. Byly barevné, každá jiná, jako symbol vzpomínky, přání, modlitby. A tak se Dub se začal oblékat do nové podoby a stal se tak stromem paměti, stromem spojení. Stromem, který už nikdy nebude jen stromem.

Stojí tam, ako by tam byl odjakživa. Kořeny i když byly čerstvě v hlíně, svou duší byl zakotvený v čase, který nás všechny přesahuje.

☆

Ještě před tím jsme spolu seděli. Vzpomínali, sdíleli fotografie, vyprávěli příběhy. Smáli jsme se i tiše dýchali. Byl to čas, kdy minulost dostala prostor být viděna i slyšena a ne proto aby zůstala, ale aby mohla být přijata a propuštěna. A pak, když rituál skončil, každý se vydal svou cestou. Někdo nasedl do auta, jiný přešel náves. Ale všichni kdo přišli, všichni zanechali něco ze sebe. A já cítila hlubokou vděčnost. Že se lidé zvedli od toho, co právě dělali, čistě se oblékli, přinesli vzpomínku, a hlavně, připomněli, že láska je.

A nakonec .. nebylo třeba žádných rolí. I já jsem měla připravené krásné šaty. Ale ten den byl tak opravdový, že jsem cítila, že abych se do nich převlékla bylo by pro tradici, ne pro pravdu. A ta chvíle si zasloužila pravdu víc než cokoliv jiného. Zůstala jsem taková, jaká jsem byla celý den v jednoduchosti, v pokoře, v těle, které zná bolest i krásu. A věřím, že právě v tom byla důstojnost. Ne v látce, ale v bytí. Stejně jako všichni ostatní přišli ve své skutečnosti, v očích měli slzy, v srdci příběhy, v dlaních klid. Ten den se zapsal. Ne jako pohřeb. Ale jako vzpomínka, proměna, požehnání.

Zasazen byl strom. 

A příběh.

A jednoho dne, až už tu nebudeme,
možná někdo přejde zahradou,
zastaví se pod jeho větvemi,
a nepochopí, co přesně cítí…
ale ucítí to
A to bude stačit.

Odešels 25.1. dnes, 4.8. bys oslavil 77 narozeniny. S úctou a k oslavě Tvého života jsme zasadili strom 2.8. 2025

Milovala jsem Tě, miluju Tě a budu Tě milovat navždy. Čas se vrací..

Tvá

Marcela Magdaléna