Obyčejně neobyčejný den

Obyčejně neobyčejný den. Jablka, smích a oheň v srdci

Dnes bych ráda uložila do slov jeden z těch dnů, které se možná zdají prosté, ale přesto v sobě nesou celé nebe. Den strávený s mojí maminkou, který se mi vepsal do srdce jako připomínka lásky, života a vděčnosti. 

Naše stará jabloň nikdy nedarovala tolik jablíček jako letos. Když jsem dnes u ní stála, připravená i s maminkou je trhat, cítila jsem jako by v každém z nich dýchal lehký dotek mého tatínka. Malá MM uvnitř mě si vytvořila pohádku: O tom, jak v nebi se tatínek možná chvilku nudil, a tak se rozhodl obejmout každý kvítek na naší jabloni a potom vymalovat každé jablíčko do červena. Byla to chvíle, ale zdála se jako vděčnost, a bylo to moc milé, potichu si tak svou pohádku snít. Cítila jsem ho v každém nádechu, ve světle mezi větvemi, v tichém pohlazení větru.

S maminkou jsme pak česaly jablka, smály se, povídaly si. Z jablíček jsem jí pak upekla štrúdl, přesadila nové podzimní květiny do truhlíků za okny, aby mohla i v těch chladnějších dnech vidět krásu, která kvete dál.

Smích, vůně skořice a hlíny, dotek podzimu v každém pohybu. A nakonec ticho. Ticho u hořícího krbu, který mi maminka vždy rozhoří, protože ví, jak moc to mám ráda. Ticho, které nehlučně říká: jsme spolu, tady a teď. A to je ten největší dar.

Sedím teď doma a žiju vděčnost. Za pohádku, která v mém srdci šeptala. Za úrodu, za přítomnost, za každý společný moment. 

Možná přijde čas, kdy se budu stahovat z vnější služby a ještě víc se ponořím do této, jemné, láskyplné, tiché péče. A cítím, že je to v pořádku. Protože i toto je cesta.

A možná právě o tom to celé je: nechat dozrát to, co mělo uzrát. A v tichu podzimu přijmout nový začátek.

V lásce

MM