Naslouchejte

Znáte ten okamžik, kdy někam spěcháte a někdo, nebo něco vás zastaví. Kolikrát se to stane a my se snažíme potom dohnat ten ztracený čas. Já to už dávno nedělám, protože vím, že když to zdržení přijmu, stejně všechno buď stihnu protože to tak má být, no a nebo nestihnu, protože to tak prostě má být. Od chvíle kdy jsem přestala dohánět, věřte nebo ne, jdou mi věci ještě s větší nóblesou, než kdy dříve a věřte nebo ne, většinou stejně původní plán dopadne. No, ale co jsem chtěla dnes říct, že dnes jsem byla přesně přítomna okamžiku, kdy jsem za zdržení děkovala nejen anďelům, kteří mi zřejmě šeptli do ucha "koukni doprava je tam krásná kulisa" a já jako vždy poslechla a na chvilku zastavila, vystoupila z auta a šla se pokochat a z hluboka nadýchat. Ale protože jsem se zřejmě kochala krátce, poslali mi do cesty ještě Veverku. Skočila na větev těsně přede mnou a koukala. Pozdravila jsem a ptala se "co mi chceš říct?" Za ne celou hodinu jsem projížděla silnicí, kde ležel přes cestu strom. Protože to byla hlavní trasa, frekventovaná silnice a ani jedno auto nestálo před padlým stromem a ani jedno v protisměru, jasně mi okamžitě skočila do hlavy Veverka. Co jsem udělala? Poděkovala Veverce ještě jednou v duchu za naše milé setkání, možná bylo krátké, ale dost dlouhé na to, že mi zřejmě zachránilo život a poděkovala andělům, že mi ji poslali (věděli, že si budeme aspoň chvilku povídat;)) otočila se a našla objížďku. Míjela už řadu aut a říkala si, že kdykoliv na ulici mi někdo zkříží cestu, byť bych měla na spěch, usměju se a vzpomenu si na veverku.  

S úsměvem Marcela Magdaléna