Miss Dalová  ..

Když Maj vešla do pokoje, seděla miss Dalová tak tiše. "Smím si k vám na chvíli sednout?" ptala se. "Ano, dovedete-li být quit tiše", řekla miss Dalová. "Píši psaní svým lidem doma v Kalifornii. Píši, že zde zůstanu déle, než jsem myslila." Maj si sedla do lenošky a čekala. Bylo to dlouhé psaní a bylo takové ticho v pokoji. Majiny oči již zapadaly, tak jako když Josefina povídala pohádky. Oči se zavřely přes nevýslovně radostný mír, který jí prýštil do srdce. Přála si, aby nemusila myslit, aby tak bylo víc místa pro ten podivuhodný živý mír, který přibíral na plnosti. Přála si, aby se mu mohla úplně odevzdati, usnouti v něm. "Kdybych teď usnula" myslila "myslím, že bych se vespala opravdu přímo mezi anděly." Sebrala se, poněvadž bezmála usnula, ačkoliv nebyla sama v pokoji. Podívala se rychle po miss Dalové.  Nebyla již u psacího stolu. Vstala asi velice tiše, protože teď seděla u druhého stolu a dívala se na Maj. Když Maj se na ni podívala, usmála se: "Nu, miss Maj __ jak se cítíte?" Maj viděla, že miss Dalová ví, jak krásně jí bylo. Pak tedy nevadí, když se tomu odevzdá. Opřela se tedy a myslila, že usne. Tu objevila, že je tak vzhůru, jak nebyla nikdy před tím. Seděla v lenošce v tatínkově pokoji, vedle velikého stolu. Věděla to dobře. A na druhé straně stolu seděla miss Dalová. Ale v Maji byla blaženost celého nebe a její vědomí, které nemyslilo, ale jen žilo a pozorovalo, šlo daleko za obvyklé hranice. Nebe a pokoj byli stejně skutečné a stejně jí blízké.                                                                                                    Když se tomu začala diviti a mysliti, jak to je možné, nebe pomalu mizelo, ale mír a blaženost zůstaly v jejím srdci.                                                                                              Obrátila tvář k miss Dalové, která se ještě na ni dívala, jako matka, která vidí probouzet se své dítě.                                                                                                           "Nu, Maj __ jak se cítíte?" řekla jako dříve. Maj šeptala vděčně "Jaký blažený okamžik." Miss Dalová se usmála. "Jak dlouho myslíte, že jste byla v blaženosti?" Maj se rozmýšlela. "Asi čtvrt hodiny." Když počítala i čas právě než to začalo. "Víte kolik bylo hodin, když jste přišla?" Ptala se miss Dalová.  "Ano, byly dvě a pět minut." Podívala se na své náramkové hodinky a hleděla neschopna řeči na miss Dalovou. Hodiny ukazovaly tři čtvrti na čtyři. Miss Dalová se tlumeně zasmála: "čas v nebi a čas na zemi nejdou spolu stejným krokem"                                                                                 "Bylo to nebe?" ptala se Maj. Nemohla pochybovat, ale byla by ráda slyšela pozemský hlas to říci.                                                                                                             "To bylo nebe," řekla miss Dalová "pokud vaše oči je mohou vidět"    ⏦

A. Larsen, Kámen mudrců

.. důvěrně známý pocit. Ten dům co voněl jeřabinami a v něm teta Sladká (ve vsi byla každá teta) ale k ní jsem utíkala nejraději. Pohybovala se vždycky tak hezky pomalu, voněla bylinkami, moc nemluvila, občas mi vyprávěla o bylince, kterou právě chystala k uvaření. Někdy vyprávěla o nebi a andělech. Bylo to jiné než u babičky, která mně učila modlit se a chtěla abychom se spolu pomodlily vždy před spaním. Té drobné tetě jsem věřila každé její laskavé slovo. Nikdy jsem nepochybovala, že nebe je! Usnout u ní na lavici u stolu, hned vedle kachlových kamen.. jako by to bylo před chvilkou a přitom je to desítek let, co mi naposledy řekla: "Ty __ malá, budeš léčit svým pohlazením". Tolik bych jí teď chtěla pohladit po jejích stříbrně bílých vlasech ..