Jsou jen unavené

Byl to den kdy se mi nechtělo usmívat. Na otázku zda je všechno v pořádku jsem odpovídala, že v úplném, že se mám hezky a moc si užívám léto.Víte, že přírodu fakt miluji. A léto, kdy můžu běhat po polích a lesích a k tomu mít boty v tašce jen pro jistotu, si opravdu užívám nejvíc jak vědomě jde. Vůně, barvy, sluníčko, déšť.. Odpoledne jsem si uvědomila, jak s každou další otázkou "zda je vše v pořádku" ztrácím energii s nucením úsměvu. Nelhala jsem, užívala jsem si léto přesně jak jsem popsala. Ale byly i dny těžké a musela jsem se některým věcem postavit... Další ráno bylo stejný. Jela jsem autem se svými myšlenkami a řekla si, že dnes ne. Dnes se prostě neusmívám! V ten okamžik jsem míjela pole uschlých slunečnic. Zastavila jsem a zašla mezi slunečnice. Připadaly mi tak smutné, ale byly tak krásné. A najednou přišla ohromná úleva. Oni nejsou smutné, jsou jen unavené, proto mají hlavičky skloněné. Celé léto se otáčely za Sluncem a usmívaly na svět. Stály rovně a čelily větru i dešti a teď tady stojí sice se sklopenou tváří, ale stále rovně. Stála jsem tam a tiše jim řekla své Děkuji. A se slovy "jste pořád krásné" se rozloučila. Bylo mi o tolik lépe! Čekáte, že jsem se usmívala? Ne, na otázku zda je vše v pořádku, jsem řekla Ano, jsem jen unavená. Ale to je v pořádku, sbírám sílu a příště slibuji, že uvidíte zase můj úsměv.