Víra, která vyrůstá zevnitř, aneb cesta, která se nedá nalézt jinak, než srdcem

O hledání víry, která je ušitá z větru, vůně a lásky.

Jsou cesty, které se nedají nalézt ve slovech jiných. Jsou to cesty, které nejsou vyšlapané ani pojmenované. Jsou jako jemná stezka mechem pod stromy, kterou cítíš bosou nohou a víš, že je Tvá. Takové je i hledání vlastní víry, a duchovní cesty ženy.

Věřit. Tak prosté slovo, a přesto tak hluboké. Nejednou jsem se ptala: Co je to vlastně víra? Je to něco, co nám bylo dáno? Nebo si ji musíme najít sami, v tichu, mezi řádky života, mezi příběhy našich předků?

Moje dětství bylo rozmanitou mozaikou. Dědeček měl svou osobitou, hluboce přírodní cestu. Vedl mě do ranní rosy, učil mě slyšet strom i větřík. Byl pohanem v tom nejkrásnějším slova smyslu, člověkem spojeným s Matkou Země. Zdá se, že v této jeho autentické spiritualitě ho znám jen já.

Babička byla věrná jiné cestě. Sedávala v kuchyni, s rukama složenýma v klíně, a čekala na pána faráře, který za ní přicházel, protože do kostela už nemohla. Žena dvanácti dětí, celý život se modlila, ale mluvila o Bohu jen zřídka. Její víra byla v chuti polévky, v mlčenlivé oddanosti.

A moji rodiče? Jistě nějakou víru měli, ale nesdíleli ji. Spíše mi naznačovali, že moje vlastní cítění je "trochu moc". že to, že vidím jinak, víc, jinam... že se to "nehodí". A tak jsem se naučila věřit po svém. Tiše. V dechu. Ve světle. Ve vůni sedmikrásky. V duchovní přítomné každodennosti.

Moje víra není o pravidlech, ale o spojitosti. Není to pouto, co mě svazuje, ale co mě jemně rozpouští. Nevede mě dogma, ale dotek. Dotek větru, ruky, lásky. Je to modlitba beze slov, vědomí, že existuje něco většího, ač beze jmen.

Každý člověk si nese vnitřní víru po svém. Není potřeba, aby byla stejná. Moje cesta vedla přes mandaly, zvuky a mantry, lesy, lázně ticha, i příběhy jiných duší. Až jsem pochopila, že víra není něco, co hledáme venku. Je to prostor uvnitř, který se rozsvěcí, když jsme s ní v souladu.

A tak dnes věřím. Ne proto, že bych znala odpovědi. Ale proto, že umím naslouchat.

A že vím, že v tichu, kde se potkává dech s dechem, dotek s dotekem, srdce se světlem, tam se rodí moje víra. 

Má víra je vnitřní síla,  pulzující mým životem.

Možná ses i Ty někdy ptala, jaká je Tvoje víra. Kde jsi doma. Možná nechodíš do chrámů, a přesto se Ti v srdci rozhostí světlo při východu slunce. Možná neznáš slova modlitby, a přesto umíš naslouchat stromům.

To stačí. Víra, která roste zevnitř, je pravdivá.
Víra je, když žiješ to, co cítíš jako pravdivé

V lásce
Marcela Magdaléna