92 .. 98

Meditace je naše otevřenost věčnému okamžiku. V něm jsme po chronologický čas své meditace tak plně, jak dokážeme, k tomu, co je.  

Při své meditaci nepřemýšlíme o minulosti ani neplánujeme budoucnost, protože jsme otevření věčnému okamžiku, věčnému Božímu nyní. V tom tkví význam mantry, neboť mantra ukončí naše přemýšlení o minulosti i budoucnosti a ponechá nás v plné otevřenosti přítomnosti Toho, který je.  

Veškerý smysl mantry spočívá v očištění srdce 

Vyslovovat mantru je jako otevírat dveře k vlastnímu srdci. Mantra je jako klíč odemykající dveře, jimiž pak může čisté světlo lásky zaplavit naše nitro. 

Přestože je to velmi mocný proces, je zároveň velmi jemný. Nečekejte dramatické zázraky. Vlastně nečekejte nic. 

Buďte pokorní a spokojení s tím, že se každé ráno a každý večer můžete vracet ke své praxi. 

Samotnou praxí objevíte sílu trpělivosti, odpuštění a soucítění, všechny se projeví samy od sebe. Nebojte se jejich moci vás proměnit.

Stále více lidí si dnes uvědomuje, že nás moderní způsob života v jistém smyslu připravil o kontakt s tím, co je podstatné. Chybí nám kontakt s naším základním bytím, vlastním středem.  

V důsledku toho dnes narážíme na problém, že jsme přestali vnímat duchovní praxi jako disciplínu. Mnohem častěji na své duchovní závazky pohlížíme z hlediska možného zisku.

Pravděpodobně jsme my všichni v určité chvíli zaujali tento sebestředný postoj. I my musíme zkoumat pravou povahu svého duchovního života abychom našli způsob, jak oslabovat jeho egoistickou stránku. 

Musí nám konečně dojít, že duchovní hodnoty zde nejsou proto abychom s nimi experimentovali, ale že nás tyto hodnoty - a ono posvátné, jež reprezentují - vyzývají k odevzdání.

Jakmile se začneme odevzdávat, vstupujeme na cestu. Je to cesta vyžadující kázeň a její náročnost spočívá v tom, že znamená opouštění vlastního egoismu. 

Každé ráno a každý večer si potřebujeme vyhradit asi půlhodiny na to, abychom byli tiší a prostí a, v řeči pouštních otců, spočívali v Bohu. Pouštní otcové tradičně popisovali svou meditaci slovem quies, spočinutí, bytí v klidu, bytí v tichu. 

Ve chvíli quies se nezabýváme tím, co budeme dělat: zabýváme se pouze a jedině bytím.

Díky meditaci pochopíme, že žít naplno znamená rozšiřovat své srdce, překračovat hranice svých omezení. Když překročíme hranice svého bytí, nemyslíme si, že ticho je statické nebo quies pasivní. Meditace je jednoduše otevřenost skutečnosti. V míru nalézáme vnitřní sílu, která tvoří a udržuje vesmír.  

Meditací opouštíme životní mělčiny a vstupujeme do čehosi hlubokého. Opouštíme pomíjivé stránky života a vstupujeme do toho, co je věčné.  

Skutečným cílem je obnovit spojení, a to spojení s naší nejhlubším středem.

Vlastní zkušeností, jestliže vytrváme na své pouti až do onoho místa, objevíme pravdu: existuje pouze jeden střed a tento střed je všude.

Musíme pochopit jediné, že nelze jen trochu meditovat. Chceme-li meditovat musíme tomu vyhradit místo ve svém životě.  

Meditace nás neustále vybízí k dalšímu kroku hlouběji do přítomného okamžiku, dalšímu kroku do věčného nyní.

S každou další meditací se noříme o něco hlouběji do života naprosto přítomného a zároveň naprosto velkorysého a rozpínavého. Jako každý růst i tento růst bolí. Je to bolest zrání, dozrávání, jež znamená opouštění ranějších stádií vývoje. Část problému tkví v tom, že se musíme naučit opouštět nejen části sebe sama, ale celé své já patřící minulosti.

Plně přítomnými, plně otevřeni živoucímu nyní se můžeme stát jedině tehdy, dokážeme-li opustit minulost. 

Pokaždé, když usedáme k meditaci, jednoduše opouštíme vše co jsme až do této chvíle dělali, i to, čím jsme až do onoho okamžiku byli. Čím plněji opustíme minulost, tím plněji jsme obnoveni při návratu ke své běžné činnosti. Meditace je neustálé prolamování se do přítomného okamžiku.

Pravda se týká těla a ducha. První, co se musíme naučit, když začínáme meditovat je proto klidně sedět. Jakožto lidé ze Západu, můžeme se přitom příliš technicky zabývat pozicí, vzhlédnout se v představě sebe samých, jak sedíme v některém tradičním meditačním sedu. Pozice však nemá sloužit pózování.

Jediným důležitým pravidlem je pokud možno vzpřímená páteř a co největší klid. V tom se již projevuje kázeň jíž se jde každý z nás naučit. Nejsme zvyklí klidně sedět. Nejsme zvyklí vnitřně mlčet. Duch, se ale musí zklidnit v hluboké jednotě s tělem, jež rovněž spočívá v hlubokém klidu. 

Sami přijdete na to, že tělesný klid není to nejobtížnější. Těžší je dosáhnout klidu mysli, což vyžaduje překročení představ , úvah, srovnávání, analyzování a posuzování.

Jedno z největších nebezpečí, jimž při meditaci čelíme, plyne z našeho příliš intelektuálního vzdělání. 

Když totiž meditujeme, nepřemýšlíme o Bohu ani neanalyzujeme skutečnost. Jsme tiší a učíme se poznávat Jeho podstatu. V podstatě se učíme, jak se učit. Meditovat v pravém slova smyslu znamená odkrývat lásku ve svém srdci.