176 .. 182
182/365
Je podivuhodné, avšak nijak překvapivé, že důležitým aspektem meditace je její ticho. Znamená, že můžeme skutečně naslouchat, pozorně a otevřeně.
Ticho jež v meditaci zakoušíme, je velmi plodné, je to ticho pulzující přítomností lásky. Pulzuje výzvou abychom překročili sebe sama, svá osobní omezení, a odhaluje nám nepředstavitelnou vnitřní sílu, jež zazáří, když se spojíme s touto osvěžující mocí lásky.
Je zde však i jiné Boží ticho, jež bychom mohli popsat jako Boží mlčení. Toto ticho je tíživé a očišťující. Je to ticho bez pocitu smyslu a tento pocit nesmyslnosti jakékoli formy nutí naši víru sestoupit do větších hlubin. K disciplíně meditace patří schopnost otevřeně přijímat obě tyto podoby Božího ticha. Poznávat tyto jeho dvě stránky.
181/365
Jelikož už všichni meditujeme dost dlouho, z vlastní zkušenosti víme, že jednou z hlavních věcí kterým je třeba se naučit, je meditovat bez očekávání.
Poznáváme, že cesta po níž kráčíme je cesta na níž se vzdáváme touhy po moudrosti, poznání, svatosti, nebo čemkoli jiném. Mohli bychom to vyjádřit tak, že jakmile začneme v meditaci vstupovat do stavu modlitby začneme chápat omezující faktory modlitby za něco, a začneme oceňovat čirou krásu modlitby samé.
Ono úžasné pronikání do neomezené modlitby, vplouvání do nezmapovaných moří skutečnosti.
Díky vlastní zkušenosti s meditací začneme poznávat, že prosebné modlitby jsou často pouhým uspokojováním vlastních potřeb.
180/365
Na počátku je třeba jistého úsilí, aby tato disciplína zapustila kořeny v našem bytí a nebyla jen každodenní rutinou.
Je potřeba aby se stala naší vnější i vnitřní disciplínou abychom si ji tak mohli s sebou nést přes všechny nevyhnutelné změny v našem životě.
Když se rytmus dvou každodenních meditací stane součástí struktury našeho bytí, něčím zcela přirozeným, a proto vždy čerstvým a občerstvujícím, náš život se začne měnit u samého kořene. Učíme se vidět běžné životní jevy, svoji práci a své vztahy ve světle lásky.
179/365
Ticho, klid a věrnost prostotě mantry nás vyvádí z izolovaného sebestředného pohledu na život. "Uskutečnění" a "naplnění" dosahujeme v meditaci jedině proto, že toto uskutečnění a naplnění přestaneme hledat.
Radosti dosáhneme jen tak, že se odnaučíme věci držet nebo je chtít ovládat. Obyčejná disciplína naší každodenní meditace stále více přesouvá střed našeho vědomí od nás samých k nekonečnému Tajemství.
Jinak řečeno, v meditaci objevujeme kým jsme i proč jsme.
178/365
Může nám připadat, že nečiníme žádný pokrok. Může nám připadat, že už týdny měsíce, ba roky vyslovujeme svou mantru zcela bez výsledku.
Když přijdou takové myšlenky, je dobře si uvědomit, že to není Vaše cesta, ale ta cesta. Že nekráčíme svojí cestou, uskutečňujeme Cestu. A tato cesta je život.
Vše se děje pozvolna a nepostřehnutelně ..
177/365
Mantra nás vede do velkého ticha. A ticho do ještě větší hloubky
V této hloubce nenalézáme ideály či ideologie, ale lásku. V meditaci se učíme stále větší prostotě, den za dnem. Je to cesta k čistotě srdce, na níž opouštíme veškerý strach a omezení a vstupujeme - prostě a jednoduše - do Boží přítomnosti.
176/365
Tradice vždy chápala meditaci jako umění. Jako umění všech umění
Je užitečné na ni takto pohlížet, protože nám to připomene, že podstupujeme učební proces, že se učíme, jak se sjednotit se svým uměním.
Myslím, že každý někdy viděl hrát nějakého skvělého houslistu, a také si povšiml, že je během hry zcela sjednocen se svým nástrojem a že jeho hra přitom vypadá zcela samozřejmě a jednoduše.
Meditace a její učení je postupný proces a jeho nejdůležitějším prvkem je praxe. Musíme meditovat každý den.