141 .. 147

Cesta meditace je cesta víry a svátost víry je ticho. Dveřmi, jež vedou do tohoto ticha je mantra.

Když se hlouběji ponoříme do základu svého bytí, v očistném tichu projasní se tajemství, jež na nás čeká v našem srdci. K tomu však potřebujeme být dostatečně prostí 

.. až nakonec si uvědomíme jednotu s vlastním počátkem. 

Ano i mně se večer medituje hůře než ráno. Zdá se být mnohem těžší meditovat ve dny, když jsem unavená, když mi chybí fyzická energie.

Každopádně si vzpomínám, že když byl můj tatínek před pár lety v nemocnici, tři týdny v umělém spánku, bylo pro mě velmi vysilující, každý den po práci sednout do auta, jet sto km na krátkou návštěvu, být s ním, dotýkat se, s vírou, že jen ve své hluboké, ač řízené tichosti sbírá sílu k probuzení .. a zase jet 100 km zpět. Domů jsem se vracela vždy vyčerpaná a sotva měla sílu opakovat mantru, přesto vyslovila jsem ji několikrát, než jsem upadla do spánku. Ráno to bylo i tenkrát mnohem snazší. To, co cítím dnes jako nejcennější, byla víra v každý ten moment, bez hodnocení, zda je ten čas dostatečný. Zkrátka byl. 

Každá minuta, kdy jsem se odevzdávala v tento posvátný čas mi pomáhala být ve svém srdci, v naději a víře a důvěře. Odtud jsem žila v ty nejnáročnější dny. Byl to nejcennější čas, ten v tichém usebrání, i ten plně přítomný vedle mého tatínka, v plném přijetí toho, co cítila jsem a žila právě teď..

Proto doporučuji, neřešit, zda je to dostatečné. Pokud nám je dovoleno fyzicky, je čas minimálně dvacet minut ráno a dvacet minut večer, čas, který je dobře si vymezit. Pokud tomu nejsou okolnosti nakloněny, je to o tom nevzdávat to úplně. Neztrácet cestu.

Okolnosti, že není kolem ticho, nejsou omluvenkou, v takovém případě se učíme posilovat svůj klid. Okolnosti, že někdo nás právě teď na pár minut nutně potřebuje nás učí trpělivosti, ohleduplnosti a možná také vymezování si svých hranic. Musíte zkrátka udělat to nejlepší, co vám dané okolnosti umožní. Já bych vám však poradila abyste to nikdy nevzdali, i když jste unavení a nemáte moc energie. Dopřejte si aspoň chvilku a opakujte svoji mantru ..  

ma-ra-na-tha .. ma-ra-na-tha ..  tiše, s lehkostí, vírou, ve svém srdci, nech ji znít 

Meditace je skutečně učením se žít ze středu své bytosti. Vyslovovat svou mantru je jako spouštět kotvu. Klesá do hlubin našeho bytí.

Tolik nás zaměstnává vše, co se děje na povrchu, že si nedopřejeme chvilku abychom poodstoupili stranou od pomíjivých starostí. Stres, úzkost i deprese se mohou vnucovat jako důvody, proč si neudělat čas pro meditaci. Je potřeba se svého času vzdát, nepovažovat jej ani tak za čas pro další činnost, čas kdy se "věnujeme meditaci" jako spíše čas k bytí.

Snažte se nevytvářet další napětí kvůli samotné meditaci 

Toto je čas, kdy můžete být sami sebou. Není třeba se obhajovat nebo bránit, nebo činit se přijatelnějšími. Buďte v otázce času praktičtí. Vyhraďte si svých dvacet minut ráno a dvacet minut večer, kdy se plně můžete odevzdat sobě 

Indický mystik Šrí Rámakrišna, který žil v 19 století v Bengálsku, popsal mysl jako strom plný opic, jež přeskakují z větve na větev a svou aktivitou a vřeštěním tropí neustálý hluk.  

Když začneme meditovat a čelit neutuchajícímu víření své mysli, shledáme, jak úžasně výstižný je to popis. Smyslem modlitby není tento zmatek překřičet, překrýt ho další vrstvou vřeštění. Tím bychom je ještě více posilovali.

Úkolem meditace je uvést celou tuto poskakující a rozptýlenou mysl do klidu, ticha a soustředění, což znamená, přimět ji k jejímu řádnému fungování 

Abychom toho dosáhli, používáme prosté pomůcky. Té, k níž obracel sv. Benedikt pozornost svých mnichů již v 6. století, když je vedl k četbě Rozprav Jana Kassiána.

 Kassián doporučoval každému, kdo se odevzdal meditaci, aby si zvolil jeden krátký verš a opakoval pouze tento verš stále dokola. Ve své Desáté rozpravě nabádá k této metodě prostého a soustavného opakování jako nejlepší cestě k odvržení všech rozptylujících myšlenek a vřeštění v naší mysli. 

Meditace je cesta a mantra pomůcka,  jak spočinout v hlubokém vnitřním klidu.  

Očišťování, jež vede k čistotě srdce, k vědomí živé přítomnosti v našem nitru, je horoucí plamen. 

A meditace představuje vstup do tohoto plamene, plamene, který spálí vše, co není skutečné: vše, co není pravdivé: vše, co není milující. Tohoto ohně se nemusíme bát. Musíme mu plně důvěřovat, neboť je to oheň lásky. 

Ba ještě více, a to je také velké tajemství naší víry: je to sama láska  

Abychom získali stabilitu, musíme si být sebou jistí. 

Stres a všechny s ním související poruchy nejsou dnes ničím neobvyklým. Jako by už neodlučitelně patřily k modernímu životu. Potřebujeme cítit pevnou půdu pod nohama, vědět, že naši identitu či sebeúctu nesmete první bouře zklamání, s níž se setkáme.

Meditace je cestou k prvotní a základní stabilitě, ukotvení v sobě samých.

Bez ní se vnější, či tělesná stabilita může zvrhnout v hledání vlastní ochrany a zabezpečení. Proto je tak důležité navracet se každodenní praxí do svého středu.   

Síla meditace spočívá v její prostotě a praktičnosti - v tom, že činíme praktické kroky, abychom se vydali na cestu a odkládáme přitom všechny knihy, rozhovory, přednášky a názory.

Žijeme ve světě, který na nás klade velké nároky a soustavně ohrožuje naši schopnost zůstávat ukotven ve vlastním středu. Každý se potřebuje naučit ukotvení ve svém středu, aby mohl být plně sám sebou. Nejedná se o nějakou ezoterní praxi. Je to cosi dokonale obyčejného a přirozeného.

Meditace je skutečně učením se žít ze středu své bytosti.

Učíme se být hluboce pozorní, být naprosto k dispozici, učíme se být - a učíme se to vlastní zkušeností.