Pouto důvěry

..to jediné jsem opravdu vybudovala. Ani v tu chvíli jsem možná nevěděla, že tak činím, když děti na svět přišly. Nejsem ten typ člověka co čeká návody na život v odborných knížkách. Možná k veškerým mým poznáním povede cesta delší, ale jsem si dnes, když vidím své děti jista, že není kam spěchat. Na nic a pro nic. Všechno má stejně svůj čas a jen v daný okamžik jsme připraveni to podstatné pochopit. Taky vím, že ty nejhlubší momenty poznání přijdou v okamžiku, kdy to nejméně čekáme. Pokud už něco čekáme. Vždycky jsem jednala a jednám spíše podle vlastního pocitu a intuice, co je správné. No a co se té "výchovy" týče, vždycky jsem děti brala za své životní partnery, moje výchova byla více o důvěře a otevřenosti v našich vztazích a dnes mohu říct jen to, že naše objetí je tak moc vzájemné, že se ztrácí titul rodič a dítě. Cítíme vzájemnou lásku a cítíme Lásku. Cítíme vzájemnou důvěru a cítíme důvěru. Víme, že vše co máme v sobě, předáváme dál. Každý z nás si nese své batůžky a má mnoho co odkládat a zase sbírat, ale o tom ten život je. Jestli jsem na sebe dnes pyšná, tak ano. Neudělala bych nic jinak. Neumím posoudit jak bych obstála, v jiném případě. Kdyby oni nebyly děti takové, jaké byly. Ale ani nemusím, protože byly a jsou jací jsou. A já mohu jen děkovat, že jsme si vzájemně těmi velkými učiteli, laskavými průvodci a skvělými partnery. Přeju jim stejně krásné děti, partnery a těším se na ně. A tak dál a dál .. 

..a zpět a zpět. Všichni jsme si blízcí v tomto malém světě.

S láskou 

Marcela Magdaléna