253 .. 259

Pokud chceme přijmout za své umění meditace, je opravdu třeba meditovat každý den, každé ráno a každý večer. 

Nezabývat se vlastním pokrokem, posuzováním úspěšnosti či neúspěšnosti, ani úpadku. Meditace je způsob, jak se můžeme naučit prostě být, být tím kým jsme. V přítomnosti, kdy jsme absolutně prostí. Být tiší v proudu lásky, jíž jsme sami zahrnuti. 

Nakonec se dostaví stupeň bdělosti, na níž poukazoval sv.Pavel, když nabádal: Bez přestání se modlete"  

Jde o stav trvalého vědomí skutečnosti uprostřed těch nejrozmanitějších činností či starostí.

Na samém začátku jsme potřebovali jediné: odhodlání začít. 

A nyní každým dnem, v čase meditace, opakováním své mantry každé ráno a každý večer, objevujeme své kořeny, objevujeme svůj potenciál, objevujeme vlastní zdroj.

Vracíme se ke svému zdroji. V prostotě meditace mimo veškeré myšlení a představy objevujeme, že Jsme. 

Toto sílící vědomí, jež objevujeme v tichu a v každodenní oddanosti, se nazývá jako nerozdělené vědomí. Stav jednoduchosti , výsledek plného vyzrání původní nevinnosti

Čas vyhrazený na meditaci a věrné vyslovování mantry po celou dobu tvoří jádro všech našich činností, protože meditace je způsob, jak uskutečňujeme své bytí, "čirý kon" 

Není to tedy pouhý pasivní stav, neboť to, co je zároveň energické a klidné, je ve skutečnosti vrcholný čin, je to zářící energie - vědomí.

Meditace je čiré konání - v tom smyslu, že jde o pozitivní, smysluplné využití energie. Ukáznění a soustředění všech energií tajemně utvářejících naši osobnost

Pojďme si dnes připomenout tvrzení starých duchovních nauk, že čas v podstatě neexistuje. Že jeho vnímání je vázáno na neustálý mentální pohyb naší mysli, tedy na úroveň intelektu.

V nejstarších naukách nacházíme též upozornění, že nad oblastí intelektu existují ještě další, jemnější dimenze, kde čas již nepůsobí. Ať již část této lidské bytosti, která náleží do této oblasti, nazýváme pojmem duše, duch, vyšší já, nebo jinak, jedná se o nejdůležitější složku lidského vědomí, která nepodléhá proměnám času a jejíž existence je tudíž věčná. 

Pro lidské vědomí se tak otevírá sféra zcela odlišné kvality oproti běžné naší existenci. Její bezprostřední prožitek však nelze získat na základě úvah, ale cestou právě opačnou 

Zmlknutím naší vnější i vnitřní mnohomluvnosti, zastavením nekončících řetězů myšlenek, přání a představ. 

Zmlknutí, úplné ztišení, zastavení celé lidské bytosti, jež si v nejhlubším klidu může uvědomit svoji vlastní bezčasovou podstatu.

 Každý z nás je Tajemstvím

Klíčem k němu je základní princip harmonie, který můžeme objevit sami v sobě. Meditace je způsob, jak se zaměřit - nejen pozorností, ale celým svým životem - na tento princip harmonie, jednoty, lásky.  Chceme-li touto cestou kráčet opravdově, je nezbytné meditovat každé ráno a každý večer.  

Neexistují žádné zkratky. Existuje však skutečná cesta do našeho vlastního srdce

Ideály mohou být pro nás všechny nesmírně nebezpečné. Mnoho lidí však chce o meditaci, o modlitbě hovořit a číst si o ní knihy.

Sv. Benedikt však nabádal, aby se o modlitbě, o meditaci mluvilo co nejméně - ten, kdo se chce začít modlit, kdo chce začít meditovat,  má prostě začít meditovat. 

I proto mají kláštery světu tolik co nabídnout: jsou to místa kde vše směřuje k proměně. Jelikož, když se mnich rozhodl jít modlit, šel se prostě modlit. Je to kázeň a priorita.

A tak zkuste dnes meditovat jen s touto jednoduchou myšlenkou. Začněte jednoduše vyslovovat svoji mantru. A vyslovujte ji od začátku až do konce své meditace.

My všichni můžeme učinit úžasný objev, že každý z nás má své věčné předurčení, svůj věčný smysl a význam. Je pouze třeba vydat se na cestu.

Můžeme sami bezprostředně odhalit, že naše podstata má neomezený potenciál vývoje, který se může naplnit pouze tehdy, podnikneme-li pouť do svého nitra, našeho středu.

Náš střed, to je naše vlastní srdce. Jedině tam, v hloubi své vlastní bytosti, můžeme nalézt sami sebe a své kořeny. Meditace je cesta, která nás přivádí do kontaktu s naším duchem, čímž nám umožňuje dosáhnout sjednocení, být v souladu se vším co prožíváme. 

Vnímat každý prožitek, vnímat jak rosteme krůček po krůčku, přesto, že tento růst je sotva znatelný, ale na tom nezáleží. 

Záleží jedině na tom, že rosteme, že jsme se nespokojili s málem, a nezpronevěřujeme se daru svého vlastního bytí.