Jestli se umím zlobit?

Často se mě ptáte jestli se umím zlobit, jestli se umím rozzlobit. Myslím, že nevím;) Já se občas rozzlobím. Slovy "ale už se fakt zlobím" dávám najevo maximum mého rozčílení. Vzhledem k tomu, že tón hlasu se moc nezmění a i náš pes jen kouká a vrtí ocasem, tak asi mají pravdu moje děti, které říkají, že se zlobit neumím.

Nikdy se nikdo ale nezeptal, jestli někdy pláču. Což mi jen potvrzuje, jak všeobecně jsou vnímaní usměvaví lidé. Že i oni si chtějí občas postěžovat na bolístky, které je právě provází. Ale většinou jim přichází okamžitá odpověď  "ty si máš tak na co stěžovat, vždyť ty máš tak super život..." a jede výčet pozitiv jejich  života. Ano, to je všechno pravda! Ale jsem člověk s problémy jako každý. Ano, nestěžuju si, usmivám se, když mě něco trápí přemýšlím si nad tím proč mě to potkalo, co mě to asi má naučit, koukám na to ze všech úhlů pohledu a nakonec si s úlevou popláču. 

Co tím chci říci? Usměvavý člověk, který i když si myslíte, že ho nic netrápi, má občas taky své potíže. A pokud vám tento člověk přijde sdělit svoji bolest, nečeká seznam toho co má, on to ví. Chce jen vyslechnout, nepotřebuje nic víc. Nemusite se obávat, že zklamete, když neznáte odpověď na jeho strasti. I tu odpověď, on sám zná. Někdy ale člověk potřebuje mluvit nahlas. Sama jsem Vám vrbou a vnímám jak si sami nacházíte odpovědi na otázky, kterým dáme prostor aby zazněly. Jak pomalu uzdravujete sami sebe, jen díky tomu, že otevřeně mluvíte, nacházíte se rázem uprostřed onoho dění, jste plně soustředění a odhodlaní. Víte přesně co chcete, i co uděláte. A není v tom nic víc, než že jsem věnovala láskyplný prostor a byla tam s Vámi v plném vědomí.

Nehodnoťte, jen naslouchejte s láskou a pochopením.

Marcela Magdaléna